Michael jackson byl nadaný, jedinečný a vynikající tanečník. Jeho přínos tanečnímu umění je zanalyzován v tomto fascinujícím článku od profesionální tanečnice flamenca a choreografky Amor (Lubov Fadeeva).
Michael Jackson a tanec je subjekt nesmírné velikosti. Nemohu o něm mluvit, aniž bych se dotkla obecné problematiky tanečního umění, ale pokusím se to vše spojit tak, jak jen to půjde – shromáždit všechny části, které vidím jako aspekty něčeho většího a něčeho celistvého, abychom mohli spatřit celkový obraz.
Pro mě je tanec globální fenomén, nejposvátnější a nejčistší umění, kterému se může rovnat snad jen hudba, poezie a výtvarné umění. To ostatní je odsud odvozeno, jako větvě obrovského stromu, který vyrostl z jediného semínka. Tanec je čistá inspirace zrozená ze středu vesmíru, vyjádřená nesčetnými uměleckými formami a projevy. Tanec je vizuální hudba a netělesná emoce na materiální rovině; je to duchovní energie tvořící veškerou existenci. Takhle jsem to viděla od svého dětství, ve formě pocitů, a pokusím se to všechno vyjádřit slovy.
Vzpomínám jsi, jak mě potěšilo, ačkoli nepřekvapilo, když jsem viděla, že Michaelova kniha nese titul Dancing the Dream / Tančení snu. Proč název referoval k tanci a ne ke zpěvu nebo k hudbě? Věřím, že to nebyla náhoda. V Michaelově umění byl tanec speciální – nejhlubší, nejupřímnější a nejsymboličtější vyjádření jeho filozofie a umělecké vize.
Dojdu k tomuto tématu oklikou, začnu citátem z knihy Maurice Bejart Un Instant dans la vie d´autrui (Okamžiky cizincova života). Bejart je francouzský choreograf a největší osobnost moderního baletu. Je to inovátor, filozof a uznávaný génius v oblasti tance. Je zajímavé, že Bejart vyrostl v rodině filozofa: jeho otec vedl společnost filozofického výzkumu a publikoval vědecký časopis. Bejart proto vyrostl v prostředí, kde měla lidská myšlenka hodnotu, a od dětství byl obklopen knihami a vědeckou prací. Proto když se stal tanečníkem, jeho umění a umělecký přístup odrážel hlubokou myšlenku.
Bejart prohlásil tanec za umění 20.století. Jeho baletní společnost, která se skládala z vysoce postavených profesionálů a dosáhla ohromných úspěchů, měla úplně stejné jméno: Ballet du Xxe siécle / Balet 20. století. S Bejartem spolupracovaly ty největší hvězdy baletního světa.
Jedna z kapitol v jeho knize se jmenuje, „Přeměna tance na smysl vašeho života.“ Zde je několik výňatků:
Tanec se proměnil v druhotné, dekorativní a zábavní umění. Samozřejmě tím myslím tanec na západě. Není náhoda, že se na západě tanec dostal do této pozice, protože se tady proměnil v parodii nejen samotný tanec.
Beru tanec vážně, protože věřím, že tance je náboženský fenomén. Je to také společenský fenomén, ale tanec je především náboženský. Když je tanec považovaný za obřad, jak duchovní tak lidský, plní svoji funkci. Pokud se ale promění v pouhou formu zábavy, přestane existovat, zanechá po sobě jen ohňostroje nebo průvod dívek oblečených do uniforem nebo hrací automaty – ale ne tanec ve své vlastní podstatě. Když o tom mluvím v 80. letech, je to jako kdybych bušil do otevřených dvěří, ale v 50. letech byly ty dveře pevně uzavřené.
Ve jménu bůhví kterého tabu – jistého druhu ustrašené stydlivosti za naše tělo, pohlavní slupky „duše” - zavrhlo křesťanství tanec a zároveň to samé náboženství povzbuzovalo stavění vztyčených katedrál. Tanec odstřihnutý od náboženství, které ho přivádělo k životu, byl na západě odsouzen jako sexuální záležitost, a schoval se mezi lid: stala se z něj součást obřadu dvoření. Mimo náboženství získal nádech slušného chování v tom nejhorším slova smyslu.…
Kam se poděl ale rituál? Potřeba přijímat svátost v obou dimenzích: vertikální i horizontální, posvátné i společenské?
Když se objevil Ďagilev se svými Ruskými balety začátkem století, byla to revoluce. Tato revoluce ale byla estetického rázu. Tanec ale spíše potřeboval etickou revoluci, i když ta estetická také představovala velký krok vpřed. Skvělí muzikanti, jako např. Stravinskij, konečně začali psát pro tanec hudbu. Vynikající umělci, jako byli Picasso, Derain, Braque zase pracovali na jevištním designu a kostýmech. Svět se také stal svědkem vynikající práce Leona Baksta.
Západní publikum instinktivně cítilo potřebu tance, jehož podstata ještě nebyla vykleštěna. V touze po jednotě začali mladí lidé vyhledávat nové rituály v rockové a populární hudbě nebo v discu. A měli pravdu. Každá éra si potřebuje vytvořit vlastní rituály. Obřady našich rodičů odumřely a ztratily svůj význam.
Novost už není v tanci estetickým problémem. Cítíme čím dále silnější potřebu vyjádřit se ke společenské problematice a vyjádřit naše vnímání světa. Tanci nemusíme nic říkat, ale on sám má hodně co říct.
Mluvím teď ze srdce. Každým dnem jsem si čím dál více jistý, že tanec je uměním dvacátého století.…
Jednou musí nastat den, kdy bude tančit každý.
POVAHA JEDINEČNOSTI
Již od dětství pro mě tanec přestavoval jistý druh náboženství, ne-li samotné náboženství. Každý druh umění plní do jisté míry svou podstatou funkci kultu, hraje roli spirituálního rádce a spoustu dalších rolí, které mají k náboženství velmi blízko. Tanec má ale v tomto ohledu výjimečnou roli. Nerad bych teď razil myšlenku, že tanec musí vždy vyjadřovat něco náboženského, ale mějte na paměti, že historicky je produktem náboženství. Jeho původní role byla spirituální a posvátná, nejen ozdobná, jak Maurice Bejart správně poznamenal.Když lidé s úžasem sledují Michaela Jacksona, stane se zázrak. Zažijí totiž okamžik, kdy tanec nabízí něco vzrušujícího, co se nedá k ničemu přirovnat. Každý, kdo se vážně podívá na Michaelův tanec, si určitě všimne umělcovy jisté mystické a jedinečné vlastnosti, diky které je jeho umění nenapodobitelné. Tisíce lidí se naučilo Michaelovy charakteristické kroky a pohyby, ale nikdo je nedokáže zatancovat tak jako on. Proto veškeré pokusy o to napodobit jej (dokonce i profesionálními tanečníky) jsou odsouzeny k nezdaru: v očích nadšených Jacksonových fanoušků je každý jeho imitátor jen chabou kopií.
Zástupy jeho imitátorů, kteří napodobují jeho taneční pohyby, ho v mých očích znevažují. Jeho tělesnou přítomnost a emocionální procítění na jevišti prostě nelze napodobit. Rozeznáte ho i v těch nejmenších pohybech, a to nemluvíme o jeho energii, která je jediná svého druhu. I když tanečník dokáže skvěle zatancovat ty stejné taneční prvky, je nemožné napodobit pohyby Michaelovy ruky. V tomto ohledu mají imitátoři, kteří používají Jacksonův styl jen jako základ pro své vlastní variace a improvizaci, výhodu. Jejich tanec bude vždycky zajímavější, živější a schopnější než jakýkoliv pokus o to přesně napodobit jeho pohyby. To je v tanci naprosto nemožné. Jacksona prostě nelze znovu zatančit, kopírovat ani napodobit. To samé platí o jakémkoliv slavném tanečníkovi.
Co činí Michaela tedy tak výjimečným? Proč stále neustávají dohady například o tom, jak je možné, že jeho tanec obsahuje tolik sexuálních pohybů, a přesto nikdy nevypadají vulgárně, zatímco tuto vulgaritu můžeme pozorovat u tolika dalších umělců? Proč je jeho přínos tanečnímu umění tak cenný, že můžeme tuto popovou hvězdu zařadit mezi největší mistry baletu nebo lidového tance?
Zaprvé bych ráda připomněla, že tělo a motorické funkce každého tanečníka jsou jedinečné. Existuje několik společných rysů, ale těch specifik, které nelze ani analyzovat je příliš, stejně jako je nemožné analyzovat každou „tančící buňku“ lidského těla. Díky těmto nepatrným detailům a specifikům je vystoupení každého člověka osobité. Někteří mají v sobě méně osobitosti, zatímco z ostatních přímo čiší již od prvního kroku na jevišti. To je jeden z důvodů, proč žádný imitátor nikdy nemůžu napodobit nebo nahradit tak brilantního tanečníka, jakým byl Michael, a zároveň působit při tom přesvědčivě na ty, kteří dobře znají Michaelův styl.
Nejde tu jen o jeho vlastní jedinečnost; jde o jedinečnost každé lidské bytosti. Věda už sice vymyslela klonování, ale ani klon není dokonalou kopií originálu, stejně tak jako dvojčata nejsou dva stejní lidé. Není možné, aby se již žijící člověk stal klonem druhé osoby. V jistém okamžiku narazíme na rozdíly, i kdyby byli imitátoři duchovně blízcí původnímu umělci. Dokonale napodobit individuální zvláštnosti tance s cílem vytvořit dokonalou iluzi kopie je utopie.
Ráda bych teď přestala hovořit o jedinečnosti, kterou najdeme v přírodě, a vrátila se k hlavnímu tématu, který mi přijde daleko zajímavější: umělecká jedinečnost.
Dovolte mi vrátit se na začátek a zopakovat, že stejně jako každý jiný vynikající tanečník, Michael vyniká svou duchovní podstatou a spirituálním přistupem k tanci. Jeho tanec je totiž odrazem právě oné náboženské složky, o níž jsem zmínila – ne v tom smyslu, že by vyjadřoval nějakou náboženskou doktrínu nebo víru, ale ve smyslu spirituálního a emocionálního přístupu.
Za prvé, Michael nebyl jen tanečníkem. Byl tvůrcem svého tance. Nepředváděl něco, co se jen naučil od choreografa. Přestože jeho taneční čísla měla pečlivě vytvořenou choreografii, stále zůstal tvůrcem: jeho tanec totiž vycházel zevnitř, ne od ostatních lidí, ať už během příprav spolupracoval s kýmkoliv.
Na jeho projektech se podílela spousta choreografů a tanečníků, ale Michaelův taneční tým a samotný Michael byli úplně jiní. Přestože jeho tanečníci byli všichni vynikající profesionálové, on mezi nimi stále vynikal, a to jak způsobem tance, tak i jeho procítěním.
Tancuje v toku svobodné tvorby. Je nutno zmínit, že i pohyby, které opakovaně předváděl na jevišti, nebyly mechanicky jen zopakované jako zaseknutá deska. Ne, dokázal kdykoliv navázat na jakýkoliv svůj taneční krok volnou improvizací, aniž by přišel o osobní styl; jen tím svému bezednému vnitřnímu tvůrci otevřel nové dveře. Něco takového nedokáže žádný imitátor. Jen tvůrce tance dokáže aktualizovat a obnovovat svůj tanec přirozeně, svobodně improvizovat a být stále sám sebou. Do jeho svátosti nemůže nikdo vpadnout. To je jeho osobní doménou, stejně tak jako má každý z nás své tělo a místo na zemi.
Michael Jackson vyniká mezi všemi jevištními umělci své generaci i těmi, kteří po něm přijdou. Často se říká, že spousta populárních umělců čerpá z Michaela, protože vytvořil standard. Přesto většina z nich čerpá to špatné. Michael byl pozoruhodný pro svou absolutní víru v to, co dělal. Vždycky měl v sobě upřímné a jiskřivé mistrovství, zatímco současní populární zpěvácí spíše vypadají jako krásně navržené mechanické panenky, a ne jako charismatičtí umělci.
Nevím, čím to je, ale hádám, že problém nebude v nedostatku talentku, ale spíše v tom, že populární scéna se jednou pro vždy vydala na dráhu produkce průměrného, načančaného ideálu. Většina těchto nových „hvězd“ působí dojmem panenek Barbie: všechny jsou hezké, všechny jsou schopné, ale ani jedna nemá v sobě vášeň. Neděje se nic. Dnes už nás nemůže nic šokovat nebo překvapit – všechny revoluce jsou už minulostí, aspoň takový pocit obecně panuje. Abych řekla pravdu, je smutné vidět, že jsou ochuzeni o opravdový tvořivý proces plný života a vědomě ze sebe dělají produkt. Produkt, ne tvůrce, i kdyby byl nepatrný. Je zvláštní, že zábavní průmysl dále diktuje tento styl a vybírá si jen materiál pro svou hvězdnou továrnu. Ale konec konců, génius je géniem jen tehdy, pokud je vzácný.
Za druhé, a to je snad ještě zajímavější, Michael Jackson v podstatě není postavou popové scény. Ano, pracoval v rámci populární kultury, ale svou mentalitou k ní nepatřil. Troufla bych si tvrdit, že dokonce v tom tkvěla jeho tragédie, ale samozřejmě on za to nemohl. Rámec populární kultury mu umožnil lámat všechny ty prodejní rekordy a získat svými obyčejnými a inspirujícími myšlenkami miliony lidí, ale na druhou stranu byl tímto systémem omezovaný. Tím pádem si veřejnost jistých aspektů jeho mistrovství ani nevšimla.
Image populárního zpěváka mu znemožnila, aby ho někteří lidé brali vážně, a to bylo neštěstí. Dovolte mi ale ještě jednou zdůraznit, že to nebyla jeho vina. Za to může úzkoprsost společnosti. Zosobňoval až příliš mnoho protikladů, aby ho lidé brali tak, jak si zasloužil. Mísily se v něm stopy protichůdných konvenčních typů zakořeněných v populární mytologii, což mu přivodilo spoustu krutých soudů a nakonec i jeho tragický konec.
Závěrem řeknu jen to, co je jasné: jako génius se Michael neměl přizpůsobovat jakýmkoliv standardům. Jak řekl Niccolo Paganini, “Lidé nemají rády talenty a génie nenávidí.” Mimochodem životy Paganiniho a Jacksona byly v mnoha ohledech podobné.
ŠAMAN VELKÉHO JEVIŠTĚ
Když Michael Jackson vstoupil na jeviště, tancoval v extázi. To je divákovi jasné. Všichni nejlepší tanečníci a muzikanti vstupují při tvorbě do zvláštního stavu mysli. Je nemožné tvořit umění nejvyšší úrovně bez kontaktu s podvědomím a bez využití jiných stavů vědomí a intuice. Bez toho je umění jen laciným řemeslem.
Vraťme se nyní k myšlence náboženského aspektu tance. Prvním profesionálním tanečníkem na světě byl šaman a kněz. Ti byli také průkopníky jiných odvětví umění. Tanec se zrodil jako forma komunikace mezi lidmi a vyššími silami a duchy našich předků. Tanec je v podstatě jistou formou meditace. Nejedná se ale o pasivní meditaci. Je to aktivní meditace. Rytmus tamburín a bicích pomáhal prvním šamanům dostat se do tranzu. Pomáhal i ostatním účastníkům rituálu dostat se aspoň na podobnou úroveň vědomí. Hudba byla postavenou na jasném rytmickém základu, protože právě on udržoval posluchače očarované. S rozvojem civilizace se tyto rytmické základy rozvinuly do nových forem, ale neztratily tak svůj původní význam.
To samé platí o indických chrámových tancích. Srovnáme-li je s šamanskými tanci, tanečníci jsou v nich klidnější, jejich pohyby jsou pečlivě nastudovány a přesně provedeny. Rytmický základ a meditativní povahu ale mají společnou. Nesmíme také zapomenout na to, že v indické mytologii jsou samotní bohové tanečníci, proto měl tanec vysoce spirituální roli.
V křesťanské Evropě je to ale jinak. Je pravda, že spousta zvyků byla do křesťanské kultury začleněna díky pohanství. Křesťanské pojetí svátků a jejich rituály mají historické kořeny v pohanství a antice – symboly, znaky a tradice byly jen interpretovány a představeny novým způsobem. Takto se snažil nový svět najít kompromis se starým světem. Přesto křesťanská kultura tanec odmítla a vyloučila ho i z kostela. Učinili z něj jen jakési tělesné dekorativní umění – takové, o kterém ve své knize mluvil Bejart. V té době nebyl tanec v kostele přijatelný, protože věděli, že je ovlivněn africkou a indickou kulturou. Tanec měl jistý spirituální vliv, ale byl omezen na světskou zábavu.
Jak jsem již řekla na začátku, vnímám tanec a hudbu jako jiskry boží energie, která ovládá vesmír. Rytmus je něco, co máme všichni: je to tlukot našeho srdce. Vystoupí-li srdce z rytmu, je to obvykle známkou vážné choroby. Hudební rytmus nám pomáhá pocítit harmonie vesmíru a cítíme se díky němu lépe. Různé rytmy vyvolávají různé nálady, ale každý rytmus je jen odrazem přírody.
Nejzákladnějším projevem rytmu biologického života lidí jsou sex a těhotenství. To první snad nemusím vysvětlovat, a pokud jde o těhotenství, je pozoruhodné z následujícího důvodu. V prenatálním stavu se totiž učíme synkopě, jednomu z nejpozoruhodnějších a nejvíc okouzlujících rytmických fenoménů. Synkopa vzniká následkem toho, že dvě srdcí bijí v různém tempu – matčino srdce tluče pomaleji než srdce dítěte. Proto má na nás synkopující rytmus tak uklidňující účinek. Slyšeli jsme ho od okamžiku, kdy jsme byli počati uvnitř matčina lůna.
Je snadné vidět vliv šamanských technik a chrámového tance na současná moderní vystoupení. Spojují je stejné základní prvky: živý rytmus a šílící publikum s extatickým tanečníkem jako hlavní postavou v centru dění.
Michael Jackson k tomu ale přidal jednu důležitou složku: duchovní poselství. Nejpatrnější je jeho extáze při vystoupení během takových písniček, jako je Man in the Mirror. Cílem této písničky je totiž povzbudit lidi, aby v sobě objevili vlastní vnitřní sílu a dokázali se změnit k lepšímu. Přestože se nejedná o církevní nebo kultovní obřad, její rámec je stejný: výlev těch nejsilnějších emocí má za cíl změnit vědomí a stav mysli člověka i realitu, která ho obklopuje. Jen absolutní víra v sílu umění může změnit vědomí a absolutní oddanost provedení svého umění může učinit s tisíci lidmi zázrak. A to je přesně to, co odděluje Michaela od ostatních tančících umělců.
Je pozoruhodné, že Michael se ve svém umění pokoušel integrovat tanec a křesťanství. To se mu podařilo dosáhnout tím, že čerpal z afroamerické kultury. Například jeho písnička Will You Be There je modlitba, kterou doprovází kostelní pěvecký sbor. Sbor zpívající gospely do svého vystoupení pohyb vždy začleňuje. Michael šel ale ještě dál a přidal k tomu balet a okřídleného anděla, který se snáší svrchu na jeviště. To je církevní tajemství přeložené do jazyka jeviště. Na rozdíl od Man in the Mirror, kde jsou hluboké emoce vyjádřeny horečnatou záplavou energie, jsme zde svědky uctivého proslovu plného slz adresovaného Bohu. To je čistá náboženská extáze. Michaelovo umění je tedy směsící stop šamanismu a přímé manifestace křesťanské pokory. On sám je směsicí několika světů a je těžké říct, ke kterému z nich patřil víc. Jeho umění bylo světské, náboženské a zároveň řešilo společenské otázky. Jediné, čím si jsem jistá, je, že jeho talent byl starověké povahy. Dalo by se říct, že měl dar šamana, nebo kouzelníka, chcete-li.
Michael ale neměl všechny tyto talenty náhodou. Zdědil je z africké kultury. Měl v sobě i krev amerických indiánů. Můžeme-li věřit příběhu, který vyprávěl jeho otec, pak jedním z Michaelových předků byl indiánský léčitel a šaman. Historky o něm se v Jacksonově rodině předávaly z generace na generaci. I kdybyste ale této historce nevěřili, tak vás nemůže překvapit, že na jevišti byl Michael skutečným tančícím šamanem. Krev afrických Američanů i amerických indiánů má ale stejné kořeny. Je to rytmus a spiritualita. Středem obou kultur je tanec. Před několik sty lety mohl být jakýkoliv americký indián mystikem a léčitelem, protože to bylo nedílnou součástí jejich každodenního a duchovního života. Michael měl v sobě obrovský duchovní potenciál, který plně využíval, což dokazuje spousta příběhů, která nám o sobě řekl, i svědectví lidí, kteří ho znali.
Energie, která z něj vyzařovala a zářila z jeho očí, jasně poukazuje na člověka, který má obrovskou duchovní moc. V lidech zanechával trvalý dojem. Měli pocit, jako by se dívali na anděla, který spadl na zem, přestože to byl ve skutečnosti člověk z masa a kostí, jehož osobnost byla plná rozporů. Není pochyb o tom, že jeho nesčetné humanitární aktivity a rozsáhlý altruismus jen upevňovaly jeho pověst svatého, ale byla to jeho neuvěřitelná energie, díky které působil na lidi jako zázrak z jiné planety.
Přesto některé stále překvapuje, že obyčejný zpěvák populární hudby, byl označen za největšího umělce naší doby. Můžu ale říct, že jen on byl hoden tohoto titulu. Umělci mají za úkol uvést lidi do božské extáze, změnit jejich stav mysli, a oslnit je vlastním příkladem. Dotknout se mnoha srdcí tím, že naleznete uměleckou formu, abyste toho všeho dosáhli.
Není to hlas nebo technické mistrovství, které činí z umělce zázrak, ani nejde o to, snažit se vyhovět vkusu nebo patřit k vysokému žánru. Ne, zázraky se začínají dít tam, kde jsou charisma a šikovně navržená vystoupení nabítá maximální dávkou duchovní energie. Skutečný umělec je kombinací přirozeného umění, výjimečné osobnosti, vášně, kreativity a oddanosti. Žádný jiný umělec nebyl schopný být ztělesněním toho všeho na takové úrovni jako Michael Jackson, a navíc být tak výrazně originální.
Mohli bychom se zde dohadovat o umělecké hodnotě jeho písniček nebo technikách, ale žádná taková kritika by neodrazila důležitost jeho osobnosti v dějinách umění: jeho osobitost, nezapomenutelná image, kterou stvořil a přivedl k dokonalosti, jeho tvořivé a osobní charisma, to vše se projevilo ve výjimečné lásce jeho početných fanoušků.
Ani skandály a mediální šílenství neodradilo miliony lidí od tohoto zázraku. A tady nejde o abstraktní, bezmyšlenkovitý fanatismus. Jde spíše o to, že tento člověk se absolutně vzdal publiku a lidem, dřel tak, že víc by to už ani nešlo a vložil do toho veškerou svou energii. Jeho oddanost vyvolala v jeho obdivovatelích tu samou oddanost.
Musíme si uvědomit, že v tomto nehrála žádnou roli propagace nebo reklama. Propagace bude fungovat jen, dokud jste tváří v tvář publiku. Jak dlouho byste vydrželi, kdybyste neměli žádné schopnosti? Podívejte se na všechny ty hvězdičky, které září jen na papíru starých plakátů. Michael dokázal přitáhnout davy a tento dar měl už od dětství v době, kdy ještě reklama neexistovala. A ještě něco úplně jiného je, když dokážete nejen přitáhnout davy, ale získat si srdce milionů lidí po celém světě – a ne jen lásku pubertálních dívek, ale celoživotní oddanost lidí všech věkových skupin a generací.
TEMNÁ STRANA MĚSÍCE
Když mluvíme o šamanismu v umění – zvláště pak v tanci – pak nesmíme zapomenout na temnou stránku tohoto tématu, což všemu přidá ještě další složku a novou hloubku.
Ráda bych uvedla příklad z jiné kultury. Ve španělské lidové kultuře, zvláště pokud jde o flamenco, se dodnes věří na legendu o Duendeovi. Jedná se o velmi komplikovanou představu, která je pro tento druh umění velmi důležitá. Jen ji krátce nastíním. Tato legenda praví, že na umělce sestoupí duch, Duende, který vstoupí během tanečního nebo pěveckého vystoupení do jejich těla. Asi těžko bychom nazvali Duendeho hodným duchem. Známkou jeho přítomnosti jsou emoce vyjadřující náruživou vášeň, bolest a zlost. Flamenco se zrodilo ze směsice mnoha kultur, včetně cikánské, arabské a africké. Jedná se o tak staré kultury, že nás nemůže překvapit, že v étosech jejich umění je stále zakořeněný šamanismus.
Takže tanečníci flamenca vpouštějí onoho ducha do sebe – tak se vyjadřuje. Ať už věříme v existenci skutečného Duendeho nebo ne, význam této legendy má být jen symbolický. Jistá síla zvenčí vstoupí do tanečníkova těla, tak jako šamanské rituály často vyjadřovaly myšlenku, že duch ďábla mohl lidem přivodit nemoc nebo jim ublížit. Cílem šamana bylo smířit se s tímto duchem, uklidnit ho, bojovat s ním, překonat jeho ďábelský vliv a nakonec se očistit a dosáhnout duchovní obnovy.
Dědictví této víry se na jevišti projevuje v tom, že tanečníky flamenca najednou přepadne síla, která je může trýznit, kvůli které budou trpět a plakat, ale přesto s ní bojují. Tanečník není ve vztahu k duchovi jen pasivní figurkou. Působí na ni, vylije všechny nahromaděné emoce a dosáhne očisty, otevře se. Demonstruje srdcervoucí běsnění. Tanečník se zbaví bolesti, kvůli které trpí, bojuje s ní a jeho cíl je pozitivní, přestože cesta k němu je často děsivá a někdy až krutá.
V tomto kontextu je zajímavé vzít v úvahu skutečnost, že v černé Africe a Americe hrál vášnivý tanec, který měl za úkol dosáhnout vyšších duchovních cílů, stejně důležitou roli. První, co mě napadne, je „Shango,” taneční kus, který vytvořila afroamerická choreografka Katherine Dunham. Zde můžeme vidět rituální tanec, při kterém je obětováno kuře. Jedná se o druh taneční extáze, která je v lidové kultuře a černých kultech velmi rozšířená. Samozřejmě že se jedná jen o jevištní verzi, ale ilustruje spiritualitu starověkých tradičních forem tance. Katherine Dunham se při tvorbě této choreografie opírala o antropologické výzkumy.
Ve vášni a šílenství rituálních tanců můžeme vidět původ expresivních projevů emocí, které jsou v moderní černé kultuře obvyklé. To vše bylo kdysi součástí mystického pohledu na svět. Tanec nebyl prostředkem k předvádění krásného těla, dovedností nebo sexuality; jednalo se o komunikaci se světem tajemných duchů, kteří se přímo podíleli na životě člověka. Emoce byly v tomto tanci tak divoce vyjádřeny, protože lidé tenkrát netančili sami pro sebe, ale komunikovali tak s oním světem, což je něco, co současní lidé ne vždy chápou, ale bylo to organickou součástí duchovní podstaty tance, který byl součástí lidové kultury.
Když už je řeč o temné stránce věci, ráda bych se podívala na podobné motivy a témata v Michaelově umění.
Celou verzi videoklipu Black or White jsem viděla poprvé začátkem 90. let, kdy zrovna vyšlo. Tou dobou jsem se o Michaela Jacksona moc nezajímala. Byla jsem příliš mladá a pohybovala se mimo masovou kulturu. Mými idoly byli představitelé „vyšších” tanečních stylů: velcí tanečníci baletu, flamenca a jiných klasických tradicí.
Ovšem druhá část videoklipu Black or White běžně známá jako tanec pantera mě šokovala. Dodnes věřím, že se jedná o jeden z Michaelových nejlepších kousků – čistý proud agresivní vášně, i kdyby byla jen hraná na kameru. Je to přesně ten druh taneční improvizace, která se vrací ke svým kořenům. Je to naprosto výjimečný kousek současné populární kultury plný skutečného, vášnivého a duchovního tance; v tomto žánru ho už nikde jinde neuvidíte. Ve většině případů jste svědky jen gymnastických pohybů a vulgárního houpání pánví, zatímco elegantní stepování tanečníků, jako byl Fred Astaire, se stalo minulostí. Skutečnou, ryzí extázi v populární sféře dnes nenajdete.
Po zhlédnutí toho videa jsem chtěla říct: „Bravo, Michaeli!”, ačkoli jsem tou dobou jsem nebyla jeho fanouškem. Během těchto několik minut totiž udělal tento muž, jediný člověk populární scény, který má v sobě prapůvodní upřímnost, něco nesmírně důležitého. Něco, co nikdy žádný jiný celosvětově proslulý umělec nikdy neudělal. Ve videoklipu, který byl postavený na pozitivních tématech, jako jsou chlapecké vtípky a téma spojení národů, postavil do centra pozornosti extatickou improvizaci, která s tím videoklipem neměla nic společného. Ten kontrast bil do očí, bylo to šílené a pro běžného diváka nepochopitelné. Způsobilo to obrovskou kontroverzi až odpor. Možná, že kontrast a protichůdné ztvárnění tohoto krátkého filmu, stvořil Michael intuitivně. Možná doufal, že jeho proud vědomí bude veřejnost opět šokovat.
Když se podíváte do historie kultury mladých za posledních 40 let, zjistíte, že v Michaelově chování během této taneční sekvence není nic nového: na jevišti se rozbíjely nejrůznější věci a předváděly troufalé sexuální pohyby již dávno předtím. Spousta rockových muzikantů běžně během koncertů na jevištích rozbíjela kytary. Někdy je dokonce zapalovali. To, že Michael rozbil sklo opuštěného auta, nebylo ve srovnání s tím, co dělali rockoví muzikanti, nic.
A přesto nikdo z nich nikdy netančil…
Měla bych také poznamenat, že ani v choreografii nebylo nic nového. Michael prostě představil směsici svého obvyklého repertoáru, od prvků klasického stepu až po jeho slavné vlnění a sahání si do rozkroku. K tomu ale obvykle dochází při každé improvizaci: je to často sled obvyklých pohybů v kombinaci s několika záblesky inspirace, kdy tělo udělá něco nového a vy si toho všimnete až později, když se na sebe díváte na videu.
Kdybyste z tohoto videoklipu odstranili náladu, nezbude vám nic než soubor hloupě vypadajících pohybů, z nichž většina se soustředí na oblast rozkroku. Spousta lidí to tak dodnes vnímá. Nejvíce je zajímá fakt, že Michael tam převrátí popelnici a zapne se poklopec. „Co to je??” ptá se průměrná babička, když se svou vnučkou sleduje video…
Přestože se sama považuji za docela konzervativního člověka, vidím obrovský rozdíl mezi Michaelovým saháním si do rozkroku a obyčejnými vulgárními projevy moderní kultury. Obsah je jiný. V jeho případě jde to troufalé chování a ozvěnu jeho afrických kořenů. Myslím, že si strašně rád pohrával s veřejností (mně samotnou by to také určitě bavilo, být na jeho místě), ale tohle je daleko neutrálnější, než si lidé myslí. Význam musíte hledat v přirozenosti afrického tance. K tomuto tématu se vrátím trošku později.
Vraťtme se nyní ke struktuře videoklipu Black or White. Již samotný název se dá vyložit několika způsoby. Na jednu stranu očividně odkazuje„černá a bílá“ na vnější rasové rozdíly. To je povrchní význam těchto slov a zároveň je o tom i příběh této písničky. Já sama se na to ráda dívám ještě z jiného úhlu, a sice z pohledu „černá a bílá“ lidské duše.
Ta první „slušná“ část je bílá. Ta druhá černá. Vyvolává dojem temnoty a černého pantera. My se své temné stránky často bojíme a potlačujeme ji, skrýváme ji hluboko uvnitř a doufáme, že jsme lepší lidé. Abychom ale tuto temnou stránku zdolali, musíme si nejdřív přiznat její existenci a aktivně pracovat na tom, abychom ji pochopili. Jinými slovy, potřebujeme s ďáblem vést konstruktivní dialog, jako v případě legendy o Duende.
Ať už si toho Michael byl vědom nebo ne, v tom tanci ze sebe vydal něco, co v sobě nahromadil, a tím se od toho absolutně osvobodil. Nezáleží na tom, jestli udělat něco takového je slušné – nejdůležitější je dostat ze sebe osvobozující energii. Přesně s tím bojuje španělský tanečník, když ho posedne Duende. V tom okamžiku nepřemýšlíte o slušnosti nebo o tom, jak to působí. Ve své vášni a bolesti musíte být extrémně otevření a prudcí.
Vím, že černý panter je důležitým symbolem amerického hnutí za občanská práva, ale má také prastarý význam, mystické spojení s násilnickým, starým duchem zvířete. Řekla bych, že je i ozvěnou totemismu. Zároveň ale představuje uvolnění vnitřního ďábla, který se skrývá v nás všech, vypuštění pantera na svobodu. Je to metafora stará jako lidstvo samo, a proto také funguje.
Michael ve svém umění často odkazoval na spoustu archetypálních obrazů. Proto bylo jeho umění tak neuvěřitelně bohaté a fascinující na rozdíl od těch nechutných sladkých obrázků současné populární scény. Zahrnuje taky svou prchavou a tajemnou lásku k měsíci, který dal také název jeho speciálnímu tanečnímu prvku, měsíční chůzi. A to díky čisté intuici.
Jak víme, hodně básníků a umělců bylo inspirováno měsícem: je oslavován v milostných písních a vyvolává v nás děsivá tajemství noci. To všechno ale opět sahá hluboko do folkloru a naší přirozenosti. Nechci teď zabřednout do legend, mýtů a kultů spojených s měsícem, které obrovským způsobem ovlivnily umění po celém světě. Toto téma je ale ve španělském folkloru a mém osobním pohledu na svět velmi důležité. Kdybych ale naskočila na svého oblíbeného koně, riskovala bych, že bych se nechala příliš unést. Chci jen poznamenat, že bez měsíce nemůžete tancovat, pokud ovšem tancujete intuitivně, pocitově. Jak Michael často říkával, když tancujete, nepřemýšlíte. Cítíte.
ROZHNĚVANÝ TANEČNÍK
Jak jsem slibovala, promluvme si teď o údajné sexualitě Michaelových pohybů. Víte, sexualita, agrese a vášeň mají hodně společného. To platí pro spoustu lidových tanců, které obsahují emoce a vášeň. Jakékoliv projevy lidskosti mohou být v tanci vnímány jako projevy sexuality vždy, když se tanečník cítí svobodný a je plný emocí, protože hranice mezi emocemi a základním instinktem je docela tenká. Zároveň to ale neznamená, že tam žádná není.
Fred Astaire kdysi řekl Michaelovi: „Vy jste rozhněvaný tanečník,” a to je přesné. To totiž neznamená zlý vztek, ale vášeň, vášeň pro vystupování, něco vzrušujícího a ďábelsky přitažlivého. Nálada tanečníka má na pohyby jeho těla silný vliv. Člověk musí vědět, jak do svého pohybu dostat city a energii. Jen pak může být tanec tancem. Bez toho je to jen gymnastické cvičení. Pokud pocity vyjadřujete jen ve výrazech tváře, ale ve skutečnosti je necítíte, budete vypadat směšně.
Mějte na paměti, že v umění je primární spiritualita. Technika je až druhotnou záležitostí. Ve sportu je to jinak, naopak. Tam je hlavní technika, ale tanec není sport. Michael Jackson měl to, čemu se říká umělecké nadání. Spousta jeho pohybů vypadá tak úžasně, hladce a talentovaně ne proto, že by měl technické schopnosti (i když jistě byl zdatný), ale spíše proto, že žil každým pohybem. Do jeho pohybů byla zapojena celá jeho bytost, včetně podvědomí, a díky tomu vzniklo tohle dokonalé spojení plasticity a hudby. Bohužel toto není něco, co se dá naučit. To je přirozený talent.
Mimochodem Michael nebyl technicky nezdatnějším tanečníkem na světě. Nikdy nepředvedl grand jeté, nikdy neodtancoval padesát kroků za vteřinu, ani neudělal 32 fouetté za sebou, i když někdy dělal na lidské tělo neuvěřitelné věci. Bez pochyby v současnosti najdete spoustu tanečníků hlavně mezi mladými, kteří umí to, co by Michael nikdy nedokázal, ale přesto to byl velký tanečník, zatímco ti ostatní jsou pro nás jen obyčejným doprovodem. Ale proč?
Dovolte mi to znovu zopakovat: tím důvodem je umělecké nadání, energie, šamanská magie a charisma. Vznešenost na jevišti nezačíná okamžikem, kdy tanečník dokáže udělat salto a létat tři metry nad jevištěm. To dělají akrobaté v cirkuse. Technika je v umění tance jen prostředkem. V tomto uměleckém odvětví se talent neodvíjí od techniky, ale ze schopnosti mluvit a malovat svým tělem, vyjádřit nejjemnější rozdíly a najít si svůj osobitý styl. Absolutní vznešenosti dosáhne tanečník v okamžiku, kdy umí proměnit sebenepatrnější gesto v menší zázrak, posvátný akt. A to Michael Jackson uměl. Proto to byl génius.
Pamatuji, jak mě šokovalo, kdy jsem slyšela lidi mluvit o jeho nepřiměřené slávě. Argumentovali tím, že například ani nebyl autorem měsíční chůze, že ji vymyslel Marcel Marceau. Kdybyste se ale podívali do historie, zjistili byste, že tento pohyb existoval ještě dávno před Marceauem. Jako tanečník vám ale můžu říct, že měsíční chůze je, pokud jde o jeho osobitý taneční styl, jen fetišem.
V choreografii existuje zajímavý trik, který používá spousta umělců. Jde o to najít originální, zapamatovatelný pohyb a předvést ho na vrcholu představení. Ten pohyb musí být jedinečný a zábavný, ale nemusí být technicky náročný. Najít takový pohyb může být samo o sobě velmi cenné, protože to není snadné.
Přesně to je případ měsíční chůze: je to docela jednoduchý krok, který se může naučit kdokoliv, kdo dokáže víceméně ovládat své tělo, a teď nemluvím o jeho pokročilejších verzích, jako třeba chůzi do strany, nebo v kruhu, které jsou daleko těžší. Ale klasickou měsíční chůzi (chůzi dozadu) zvládne i amatér. Ano, je neobvyklá, ale stačí pochopit jen její princip a pak to opakovat. To je celé.
Michael ve svém tanci předváděl daleko těžší plasticitu a techniku, vedle které je měsíční chůze maličkost. Podívejte se na to, jak ovládá své tělo, jeho koordinaci, smysl pro rytmus! A ty jeho otočky! Prostě neuvěřitelné! Něco takového dokáže jen velmi nadaný profesionál.
Přesto je to právě měsíční chůze, kterou lidé nazývají „senzační.” Jedná se ale o čistě společenský efekt, který vznikl díky bystrosti umělce a dobré volbě, pokud jde o choreografii. Předvést tento zvláštní krok na historickém výročí společnosti Motown, aby si ho lidé zapamatovali, a vložit do něj tolik energie se vyplatilo.
Když novináři mluví o Michaelově tanci, obvykle jako jeho největší taneční úspěch uvádějí právě měsíční chůzi. Možná to byl historický okamžik, ale rozhodně to není jeho hlavní přínos tanečnímu umění. Ten je daleko větší. A netýká se jen specifických prvků tance, ale především jeho prominentního stylu, bohaté a expresivní řeči těla a jedinečného přístupu k tanci.
Na světě je nepřeberné množství nejrůznějších tanečních kroku a technik a další se budou donekonečna objevovat. Možnosti jsou nekonečné. Přesto si dějiny pamatují jen ty tanečníky, kteří na jevišti vytvořili něco výjimečného, kvůli čemu lidé ztráceli hlavy, milovali, plakali, radovali se a soucítili s tanečníkem. To je vůbec nejdůležitějším prvkem práce umělce. Pokud se vám podaří zapálit jiskru ve svém srdci a v srdci publika, pak jste mistrem. Veškeré kroky a techniky jsou jen nástrojem k dosažení tohoto efektu. Důležitá je harmonická směsice uvnitř jedince. Je to stejné jako v hudbě. Skládá se ze sedmi not v různých oktávách. Některá vás dojme nebo ve vás vyvolá úžas, jiná ne. To samé platí o tanci.
Vraťtme se nyní ale opět ke kořenům Michaelova tance. Když lidé mluví o jeho tanci, často vzpomínají na Freda Astaira a jeho taneční kousky. Zde můžeme vidět hodně toho, co Michael „zdědil“ – celý ten gangsterský styl, boty, klobouk, kostýmy, barva a světelné efekty, využití prvků stepu. Úžasné ale je, že on si půjčil jen externí stylistické prostředky (jako motivy z populární klasiky) a smíchal je se spontánní africkou vášní ani ne tak ve formě černošského stepu, ale spíše v improvizaci a vášnivé povaze lidových tanců afrického a karibského původu. Zde se všechno to veselí, jevištní pozlátko a elegance najednou promění do spontánního šamanského tance na rytmus bicích. Všimněte si, jak neuvěřitelně uvolněně a organicky působí Michael uprostřed davu brazilských bubeníku v krátkém filmu k písničce They Don’t Care About Us. Mají stejnou náturu.
Ve skutečnosti Michael připomíná ve svých patentovaných kožených botách jevištního šviháka jen zdálky. Je to jen teatrální show, pomocí které se snaží vytvořit jistý efekt. Nemá na sobě gangsterské kamaše, ale černé mokasíny a bílé ponožky; černé sako skrývá vázanku a košili, kterou rozerval kdykoliv se mu zachtělo; elegantní klobouk zakrývá rozcuchané vlasy, které nemají nic společného s brilantinou dokonale upravených tanečníků minulosti. Tento vzhled potřebuje jen pro jevištní světla. Světlo reflektoru je divadelním nástrojem stejně starým jako je svět, všichni ho používáme. A Michael nebyl první, kdo ho vytvořil. Půjčil si ho od klasiků. Světlo a stíny vysoce kontrastních světel zvýrazňují bílou rukavici a pásku na prstech – první fascinující akord záhadnosti. Kavalír celý v černém vychází ze tmy, archetyp, který byl již od dob špionážních komedií pro ženy tak svůdný. Nevidí mu do obličeje, ale už o něm sní jako o svém tajném milenci, který ji navštěvuje uprostřed noci a vkrádá se k ní skrze okno. Proto měl klobouk nasazený tak hluboko, že mu zakrýval oči.
Nejvýřečnějšími částmi těla jsou při tanci ruce a nohy, ale zvláště ruce. Ruce jsou našim třetím nástrojem, který používáme k vyjádření svých myšlenek a pocitů, hned po slovech a výrazech obličeje. Vytváříme jimi gesta; mluví; umí dokonce zpívat. Často říkám svým studentům, že ruce musí následovat impulz, který z vás vychází, váš upřený pohled i pocity, abyste se v tanci dokázali opravdu vyjádřit. Dlaň a konečky prstů jsou zdrojem vyzařujícím energii. Musí být vidět. Ruce jsou pro pohyb nejjemnějším nástrojem.
Michael zvýraznil tento vizuální efekt pomocí bílé pásky a rukavice. Působily jako ohnivá koule, ze které ve tmě záhadné image tryská energie. To samé platí pro jeho bílé ponožky – zvýrazňovaly jeho nohy. Všechna tato elegantní magie kavalíra v černém se najednou otevřela pro divokou africkou extázi skrytou za divadelními rekvizitami. Kroky stepu se najednou proměnily ve smyslné prohnutí těla, slavné a troufalé sáhnutí si do rozkroku a bláznivé trhání košile.
To funguje lépe než striptýz. Jedná se o svádění na úrovni podvědomé asociace a emocí. Na úrovni krásy, a ne holé fyziologie. Takto si Michael získal pozornost i těch nejnáročnějších žen, které se nenechají oblbnout předváděním hrubé mužnosti.
Uvědomoval si Michael, co dělá? Myslím si, že intuitivně to věděl a taky si uvědomoval, že si tím získává spoustu pozornosti, ale nikdy o tom moc nepřemýšlel, což mu umožňovalo tancovat přirozeně, cudně a upřímně jako divoch. Jeho tančící tělo působilo svůdným a žádoucím dojmem, zatímco jeho duše zůstala plná čisté energie. Jedná se o smyslnost vyšší úrovně, kdy tělo je otrokem ducha.
Někteří argumentují faktem, že Michael měl krátké filmy a taneční kousky, který přímo odkazovaly na sexualitu. Tancoval se ženami a svým tancem se vyjadřoval ke všem aspektům vztahů. Umění všech umělců odráží nejrůznější stránky života, včetně lásky a sexuality, ale musíme si uvědomit, že ne každý tanec je věnován tomuto tématu, ať už obsahuje jakékoliv pohyby.
Vždycky mě pobaví, když lidé vidí sexuální obsah v tanci, kde žádný není. Musíme mít na paměti, že tanec je umění, které aktivně vyjadřuje tělo. Tělo může spontánně a někdy až podvědomě předvést něco, co může vzdálený pozorovatel vnímat jako sexuální. Můžete třeba ležet na pláži a odpočívat, což může vyvolávat v někom, kdo vás sleduje, sexuální pocity. To je ale problém diváka, a ne vašeho vnitřního sdělení.
Stejně tak může umělec vyjadřovat svým tancem úplně jiné poselství, než jak ho chápe divák. Nebo taky nemusí vyjadřovat vůbec nic. Sex může být to poslední, co se umělci honí hlavou. V Michaelově případě byl sex vedlejší záležitostí. Na to, aby kladl důraz na takové věci, byl příliš nábožensky založený, ostýchavý a spirituální. Určitě měl sexualitu ve svém podvědomí jako každý, ale nikdy se neproměnila do neutuchající přímé manifestace a vulgárního svádění. Takovou okázalost, ať už je vhodná nebo ne, vidíme skoro u všech současných umělců populární scény od Madonny až po chlapecké skupiny, které milují pubertální dívky. Natřásají zadky a přímo se tak snaží někoho v publiku vzrušit. Je to evidentní i v jejich tanečních číslech, které to určitě nepotřebují. Většina populárních zpěváků je svou sexuální vyzývavostí posedlá: tak moc chtějí, aby po nich někdo toužil, že někdy na jevišti nepředvedou nic než sex v jeho nejodpornější formě, a to je zbavuje jejich skutečného šarmu.
To Michael nikdy nedělal. Jeho tanec nikdy neobsahoval tuto tupou provokativní okázalost. Měl v sobě přirozenou smyslnost, a ne oplzlost. Když tancoval, vypnul veškeré logické a verbální informace. Prostě tancoval, stejně jako jeho předci v Africe, kteří chodili skoro nazí a nikdy nepovažovali svou nahotu za něco nevhodného. Byli sexy, hořeli vášní, a přesto nevěděli, co je to vulgarita. Michael ve svém tanci vědomě používal jevištní techniky a zároveň je dokázal proměnit do upřímnosti dítěte a divokého šamana. Prostě tancoval a užíval si samotný tanec. Nepřemýšlel o tom, jestli svým tancem někoho vzrušuje. A v tom je rozdíl mezi ním a ostatními populárními zpěváky.
Tance, které mají kořeny ve starověké lidové kultuře, obvykle obsahují spoustu pohybů smyslné a sexuální povahy. Když se například podíváte, jak běžně tancují španělští cikáni na rodinných shromážděních, uvidíte v jejich hravém tanci rozpustilé a troufalé pohyby. Tito lidé ale mají ve svém každodenním životě přísný patriarchální řád, dívky jsou vychovávány k cudnosti, která je v jejich společnosti velmi cenná.
Když se podíváme na lidové tance latinských Američanů nebo afrických Američanů, najdete také hodně smyslných pohybů, včetně sahání si do rozkroku. Všimněte si také, jak si Brazilci holí jisté části těla… To vše je sexuální. Je to připomínkou toho, že všechny lidové tance kdysi bývaly součástí pohanských kultů a oslav. Pohyby, které naznačovaly něco sexuálního, měly za účel oslavovat plodnost, úrodu a zdravé potomky. Neměly diváka vzrušovat, ale měly za účel chválit a oslavovat život nebo sloužily k náboženským rituálům. Energie, kterou lidé extatickým tancem vyzařovali, měla přinést blahobyt jejich kmenu a odrážet spojení s božskými silami a přírodou. Sexualita jejich pohybů byl nástroj, ne cíl. Proto v těchto kulturách vypadají tyto pohyby smyslně a přirozeně, a ne obscénně. Místní lidé ty pohyby znají. Viděli a tancovali je už od dětství a nepřipisují jim žádný speciální význam. Tanečníci nikdy nepřekročí hranici. Dělají jen to, co je jim přirozené.
Když už je řeč o africkém lidovém tanci, podívejte se na malé senegalské holčičky, jak tancují na ulicích svých vesnic. Jedná se o běžnou dětskou zábavu, jako když americké dívky skáčou přes švihadlo v ulicích Indiany. Není v tom žádný podtext. Nicméně senegalské dívky obvykle dělají rychlé, rytmické pohyby boky, někdy popadnou své sukně mezi nohama. V evropských kulturách by to mohlo být považováno za nevhodné, ale Afričané v těchto pohybech nevidí nic obscénního, proto je dokáží udělat, aniž by působily vulgárně.
Podobné pohyby můžeme vidět i na tancích profesionálů, jako například soubor African American Dance Ensemble Chucka Davise, který předvádí tradiční africké a africko-americké tance. Samozřejmě si všimnete různých póz, směru pohybu rukou a nohou, i toho, jak svobodně je předvádějí. Spousta z těchto pohybů by mohla velice snadno působit vulgárně, kdyby jí člověk propůjčil jistý stupeň obscénnosti. Zkrátka pohyb není vulgární proto, že ho provádí jistá část těla, ale spíše proto, jak je prezentován a vnímán.
Již v dětství jsem došla k závěru, že veškerá moderní populární hudební a taneční kultura pochází z Afriky. Je to docela zřejmé. Film Dance Black America , který jsem viděla, později na mě udělal silný dojem. Uvědomila jsem si, že polovina našeho každodenního života je spojená s Afrikou. Je skvělý. Sleduje historii černošského tance od starověkých kořenů až po moderní tanec. Vidíte tam step, různé jevištní výstupy ze začátku 20. století a Lindy Hop. Všechny tyto tance jsou dědictvím Afriky. Celá západní populární kultura si půjčuje rytmy z Afriky.
Nejúžasnější je, že Afričané úplně změnili představu Evropanů o tanci. Kde jsou dnes evropské valčíky a gavoty? Uzavřené v malém okruhu vysoké kultury. Jsou to zapomenuté historické tance určené jen těm, kteří je chtějí studovat. Ale africká zásada svobodného pohybu všech částí těla dnes vévodí všem disco a nočním klubům. I ti nejméně talentovaní lidé, kteří pohybují nohama do rytmu a mávají rukama, stále vytvářejí pohyb, který je ozvěnou afrického estetického pohybu.
ŠPANĚLSKÉ MOTIVY
Jelikož jsem léta studovala a pracovala s tanečníky flamenca, často jsem byla tázána, zda si myslím, že tato kultura ovlivnila nějakým způsobem Michaelovo umění. Nevidím tam žádný přímý vliv, ale vidím jisté spojující body.
Jak jsem již několikrát předtím řekla, tradice lidového tance a hudby vznikla po celém světě velmi podobným způsobem a z podobných důvodů, a to se týká i flamenca a africko americké kultury (včetně jazzu). Historie obou sahá až ke starodávným etnikům. Byly ovlivněny africkou kulturou, přestože každá z nich byla ovlivněna v různé míře. Obě tradice mají stejný základ, jako je improvizace, plasticita, rytmus, vyjádření silných emocí a extatický stav mysli, který často sahá až k mystickým vírám minulosti.
Flamenco a africko americká kultura jsou si blízké i z toho důvodu, že obě byly zachovány po staletí populacemi, které nezpívaly jen o radostných časech, ale také o tíze života, osamělosti a smrti. Obě kultury jsou zároveň spojeny s křesťanstvím, kde vznikly zajímavé podžánry v rámci církevních oslav a zpěvů. Tyto dvě kultury se v historii často protínaly, čímž dávaly vzniknout zajímavým směsicím a novým žánrům. Dodnes se spolu tyto dvě kultury přátelí. Španělské výtvarné umění čerpá z afrických motivů v několika formách. Z toho vzniklo několik smíšených žánrů, jako například flamenco jazz.
Vraťtme se nyní k otázce, zda flamenco ovlivnilo Michaela. Vím, že trochu komunikoval s Joaquin Cortés, jednou z nejslavnějších tanečnic moderního flamenca. V jejich umění nebo jevištní image můžeme pozorovat podobnosti. Těžko můžeme odhadnout, jestli se jedná o přímý vliv, ale evidentně mají něco společného, např., černý klobouk, bílé tričko, dlouhé vlasy a oba umí pracovat s publikem.
Michael jasně odkazuje na flamenco ve svém krátkém filmu In The Closet. Začíná to krátkými záběry na španělské tanečnice v dlouhých sukních. I kdyby ve skutečnosti nebyly Španělky, tancují flamenco. To je jasné. Dále všichni tito tanečníci, včetně Michaela, mají stejný účes ve stylu flamenca. Vlasy mají pevně sepnuté. Hodně lidí si všimlo, že pro Michaela bylo neobvyklé nosit vlasy takto uhlazené. To je ale jen stylistický znak: celkový koncept videa, včetně kostýmů a výpravy, má v sobě nádech Španělska a Latinské Ameriky, ačkoliv španělská kultura je spíše ta dominantnější. I Michaelovy boty na vysokém podpatku připomínají boty, které nosí španělští tanečníci. Naproti tomu je vzhled Naomi Campbell čistě latinsko-americký. Má na sobě krátké šaty ve stylu brazilské lambady. Příběh videa se odehrává na pozadí domů natřených na bílo, které jsou pro jižní Španělsko typické a podobají se těm, které vídáme v Latinské Americe. Možná si tohle pozadí vybral proto, aby zvýraznil erotičnost videa, protože hodně lidí si spojuje kulturu Španělska a Latinské Ameriky s vášní a sexualitou.
TANEC NA OBRAZOVCE
Ráda bych zde také promluvila o dalších Michaelových krátkých filmech a tanečních televizních číslech. Bohužel zde nemohu rozebrat všechna jeho úžasná díla, ale ráda bych jich pár zmínila. Mezi mé oblíbené videoklipy s tanečními čísly s předem vytvořenou choreografií patří Bad, Smooth Criminal a Ghosts, které patří mezi nejprofesionálnější a nejlepší kousky, pokud jde o jejich zpracování, kameru a originalitu. Je to nádherná kombinace kinematografie a choreografie.
Smooth Criminal je samozřejmě mistrovské dílo, jehož tanec byl zpracován tak, aby na obrazovce vypadal krásně. Využívá několik interiérů s velmi pečlivě nazkoušenými tanečními kroky a kamerou, které přesouvá diváka z jednoho interiéru do druhého způsobem, který přesně odpovídá dějové linii a dramatickým akcím. Špičková produkce vytvořila jednotnou, logickou sekvenci obrazů, která vyjadřuje jak tanec, tak drama. Smooth Criminal je dokonalou stylizací starých hollywoodských gangsterských filmů. Každičký záběr je teatrální v tom nejlepším slova smyslu.
Bylo tam dokonce i dokonalé místo pro to, aby se Michael mohl originálně vyjádřit: pauza bez hudby plná vrčení, křiku a třepání hlavou. Báječně dramatický prvek dokonalý pro svou divokost a šamanismus; člověk z něj má pocit, jako by se jednalo o africký rituál, kde se zabíjejí kuřata a vyhánějí démoni. Dle mého názoru je tohle nejlepší moment celého videa. Trošku se vymyká celému hollywoodskému a broadwayskému gangsterskému tématu a vytváří dokonalý kontrast, který se s celkovým stylem vůbec nebije.
Přesuňme se k dlouhé taneční sekvenci krátkého filmu Bad, kde Michaelovi nedělá problém vyjádřit svou agresi a pracovat s kamerou jako partner. Celé toto číslo je na tomto přístupu postavené. Sbor tanečníků Michaela synchronně následuje. To je jejich hlavní funkce a působí dojmem jednotného impulsu, výzvy: pohyb na kameru přesvědčí diváka, že ta výzva je skutečná. A pak ta závěrečná část a cappella. Najdete zde zajímavý detail: veškerá pozornost se tak soustředí na Michaela, že si možná ani nevšimneme, že ostatní nejsou schopni dostat se ani z poloviny na jeho úroveň odvahy až zuřivosti, která působí jako horečka. Doslova se třese emocemi. Vydává ze sebe všechno, z jeho očí srší zuřivost, zatímco muži, kteří ho obklopují, působí relativně klidně. Jen si je dobře prohlédněte, až budete mít příležitost. Je to zvláštní kontrast.
Bad rozhodně patří mezi jedno z Michaelových nejlepších děl, ve kterém zjistíme, že je herec schopný ztvárnit dvě velmi odlišné postavy. Nejdříve je skromných školákem, který zpočátku jde sám proti sobě jen proto, aby zapadl do špatné společnosti. Pak se ale promění v sebejistého muže – muže, kterým ten skromný chlapec chce být – aby porazil zlo.
Ghosts je další velmi zajímavý film, jehož choreografie doplňuje příběh, a to velmi intenzivně. Najdeme tam spoustu průkopnických tanečních prvků. Vlastně si myslím, že jeho největší úspěch je právě obraz, který vytváří choreografie. Ghosts je často srovnáván s Michaelovým slavným videoklipem Thriller, protože na první pohled se zdá, že jen opakuje úspěšné hororové téma. Ale na rozdíl od Thrilleru zpracovává tento film hluboké filozofické téma o vztahu mezi umělcem a publikem a mezi vynikající osobností a průměrným člověkem. Také je tu daleko více místa pro choreografii, což je stejně důležité.
Videoklip Thriller má vlastně jen jednu krátkou taneční sekvenci, která je navržená tak, aby zachovala rovnováhu mezi profesionalitou a jednoduchostí. Na jednu stranu se jedná o skvělé dílo divadelního charakteru, kde se tanečníci mohou vyřádit v roli zombíků, protože jim to umožnuje předvést svou flexibilitu a schopnost vyjádřit se. Na druhou stranu je tento tanec nejčastěji používaný pro flashmoby Jacksonových fanoušků, a to nejen pro jeho nesmírnou popularitu, ale také proto, že naučit se jeho choreografii není těžké, tím pádem ji dokáže zatancovat i skupina amatéru.
Taneční čísla z videoklipu Ghosts jsou daleko těžší a vyžadují více zkušeností než kroky z Thrilleru. Jednotlivým postavám se dostává na obrazovce více času. Mají více možností předvést se. Choreografie obsahuje také víc inovativních prvků a zvláštností, dramatických prvků, které vytvářejí iluzi obklopující tuto skupinu duchů. Samotný Michael hraje několik rolí a v každé z těchto rolí se odráží jeho charakter, ale tak, aby seděl jednotlivým postavám. Když například tancuje jako kostlivec, předvádí své charakteristické taneční kroky velmi typickým a snadno rozpoznatelným způsobem (za pomocí kamer, které zachycují pohyb) jen proto, aby pomohl publiku uvědomit si, kdo za tou postavou kostry tancuje. Když ale předvádí ty samé pohyby jako tlustý starosta, přidá do nich hodně ironie, takže tanec nakonec působí komicky. Jakmile ale hraje sám sebe, Maestra, vyhýbá se klišé a předvede několik inovativních, do té doby nevídaných prvků, které odlišují tuto choreografii od všech jeho předchozích čísel.
K jeho jevištnímu kousku k písničce Billie Jean bych měla také napsat pár slov, jelikož je to asi jeho nejosobitější taneční číslo. Mistrovské dílo založené na minimalismu jako monolog odvíjející se na nahém jevišti zvýrazněný jen světlem. S tak minimální výpravou dokáže lidi bavit a nebýt při tom nudný jen skutečný mistr. Pro mě osobně je nejzajímavější sledovat improvizaci, kdy umělec předvede něco spontánního a jedinečného. V Billie Jean je vždy místo na improvizaci. Díky prosté eleganci a osobitosti zůstala Billie Jean po mnoho let jedním z nejznámějších obrazů Michaela Jacksona. Právě tento tanec je nejčastěji napodobován (a musím říct, že většinou vypadá mizerně). A byla to právě Billie Jean, která se stala senzací na Motown 25 a vynesla Michaela do úplně nových výšin.
Je evidentní, že jeho vystoupení na Motown 25 z roku 1983 se od pozdějších koncertních verzí ve spoustě ohledech liší. Ještě není dokonalé. Měsíční chůze není tak hladká jako v pozdějších verzích. Možná že podlaha nebyla dostatečně kluzká. Přesto je to číslo tak emocionálně nabité, že se mu už nikdy nic nevyrovná.
Závěr vystoupení Motown 25, kdy se Michael zastaví a podívá do publika … Nevím, jak výraz v jeho očích popsat, ale úplně mu rozumím. Je to přesně ten okamžik, kdy pár minut může všechno změnit. Zdá se, že jste v jiném těle. Snažíte se všechno si zapamatovat, ale nakonec vám zbydou jen úryvky, střepy vzpomínek, vybavujete si jen pocity. Přemůže vás taková síla, že máte pocit, jako byste pracovali dvě hodiny, a ne dvě minuty. Samozřejmě přesně to je ten nejsilnější kontakt s publikem, který vás nakonec ještě víc inspiruje. Je-li publikum náročné, pak ho musíte potěšit něčím úplně novým, a to je velmi výjimečný okamžik. Vždycky, když se na toto vystoupení dívám, mám pocit, jako by Michael skládal zkoušku. Neměl tam ani bodové světlo. Byl na jevišti sám. A přesto to jaksi působilo senzačněji, než všechny drahé speciální efekty.
THIS IS IT
Poslední věc, ke které bych se ráda vyjádřila, se týká Michaelových schopností jako tanečníka, a toho, zda o některé schopnosti s věkem přišel. Bohužel i takové názory jsem ohledně jeho posledního vystoupení v This Is It slyšela.
Řeknu vám to asi takhle: je spousta způsobů, jak se dívat na tanec, ale musíme mít vždy na paměti, že tanec je umění, ne sport. Už jsem to sice řekla, ale zopakuji to, protože to je důležité. Vlastně to nejdůležitější. Tanec je umění, ne sport.
Jistě, tanec je úzce spjat s tělem, takže fyzické předpoklady a technické schopnosti jsou měřítka, podle kterých se tanec posuzuje. Některé technické aspekty jsou důležitější v baletu, jiné v lidovém tanci a spousta dalších v tanci na scéně populární hudby. Ať už je ale technika jakkoli důležitá, musíme začít s uměleckým obsahem. Technika je druhořadá. To nevylučuje nutnost zvládnutí jistých základů, když předvádíte nějaký pohyb. Ale my zde mluvíme o mistrovství velké hvězdy, a ne nějakého začátečníka.
Ruští baletní umělci jdou do důchodu ve 38 letech. Dokážete si to představit? Ne v 50, ne ve 45. Ve 38! Samozřejmě že jejich pracovní zátěž je obrovská, proto je tak nízký věk pro klasický balet typický, což ale není běžným pravidlem v jiném tanečním žánru. Přesto musíme mít na paměti, že existuje něco, jako je důchod ve věku 38 let.
Některé baletní hvězdy tancují přirozeně déle. Maja Plisecká vystupovala dokonce i v 70 letech. Každý ale musí pochopit, že věk si vybere svou daň. Takový umělec už nebude mít tolik vystoupení, přestože o lístky bude obrovský zájem, protože lidé prostě chtějí vidět skvělou hvězdu, ať už je jí 20 nebo 70 let. Chtějí vidět osobnost a obsah, ne dokonalé fouetté. Individualita je v umění tance to hlavní. Je také nejdůležitějším prvkem hvězdného vystoupení.
Dám vám další příklad: tanečníci flamenca tancují do vysokého věku. Tam se nejde do důchodu ve 38 letech. Dokonce půjdu dál a řeknu, že jejich kariéra vlastně začíná až po 30. roku. Nikdo se ale nemůže zbavit změn, které s sebou věk přináší. Přesto tancují Španělé do vysokého věku, protože to hlavní je opět umělecký obsah. Ve flamencu jsou spiritualita a mistrovství důležitější než technika, proto si váží více starších tanečníků než mladších: mají totiž na jevišti co říct. To je umění vyspělých lidí. V tomto odvětví umění můžete dosáhnout úspěchu, jen když máte dostatek životních zkušeností. Je také velmi důležité, abyste byli osobnost. Abyste mohli vejít na jeviště a měli publiku co říct, musíte být jiní a mezi ostatními vynikat.
Říkám to proto, abych poukázala na rozdíly mezi primárními a sekundárními prvky v umění a také rozdíly v dovednostech mezi mistrem a obyčejným umělcem. Je důležité pochopit, že mistr nevyniká proto, že by byl schopný udělat něco, co vyžaduje velkou fyzickou námahu, ale spíše proto, že to dělá úžasně a jedinečně. Obyčejný umělec si vás získá tím, že vyskočí velmi vysoko, nebo se dokonale naučí vazbu vytvořenou choreografem. V obou případech se jedná o profesionála. Ale tato profesionalita slouží jiným účelům.
Michael Jackson je populárním tanečníkem, který spadá do kategorie výkonného umění, a ne sportu. Stejně jako v lidovém tanci nebo klasickém divadle vytvořil smysluplný dialog s publikem a Bohem. To bylo jeho hlavním poselstvím; to dal veřejnosti, a to jak intuitivně, tak celkem vědomě jako profesionální a originální umělec.
Bylo mu sice 50, ale jeho plasticita byla dokonalá. Co jiného potřeboval k tomu, aby mohl vystupovat v tomto odvětví? Nic.
Ano, věřím, že již nebyl schopný tancovat tolik hodin za sebou se stejnou energií, jako když mu bylo 20 nebo 30. I když jste zdravý padesátník, není snadné být na jevišti, jako když vám bylo 30. Je v tom rozdíl. Ale on nepotřeboval do toho vkládat tolik úsilí. Maratony jsou pro mladé. Michaelovi jen stačilo předvést svou individualitu, plasticitu, temperament a vášeň. To je všechno. Musím říkat, že to všechno stále měl?
Když vidíme Michaela v This Is It, můžu říct bez jakýchkoliv ohledů, že byl daleko lepší než jeho taneční tým, protože jeho tělo každou vteřinu tance prožívalo. Taneční pohyby jsou mu přirozené. Ať už se ti mladí tanečníci snažili jakkoliv, nikdy se mu nemohli vyrovnat, přestože byli skvělí a fyzicky zdatnější. Tohle bych ani neměla vysvětlovat, protože je to absolutní pravda. To, že to neustále musím zdůrazňovat, je docela nepříjemné, protože někteří lidé prostě nerozumí základním věcem. Takovéto nepochopení ve mně vyvolává smutek nejen kvůli tak vynikajícímu tanečníkovi, jak byl Michael Jackson, ale také v rámci celkového pochopení tance jako umělecké formy a sociálního fenoménu.
Ráda bych poznamenala ještě jednu důležitou věc: Michael byl nejen starší, ale také měl za sebou spoustu strastí a trápení. To je fakt. Jestli byl zdravý nebo ne, na věci nic nemění. Je zřejmé, že měl velmi těžký život, a přesto nikdy neztratil schopnost překrásně zpívat a tancovat. Tento film to jen dokonale dokazuje. Můžu jen říct, že zkoušky musely být pro Michaela velmi únavné, přesto ale uměl tvrdě pracovat a mistrně vystupovat.
To, jak v tomto filmu tancuje. Každý záběr je mistrovské dílo. Často se nejedná o komplexní tanec. Je zřejmě, že Michael improvizuje a někdy opakuje stejné sekvence neustále dokola, což je při improvizaci běžné. Nestresuje ho to; spíše je to pro něj způsob relaxace. Jindy zase jen blbne, ale i to je báječné. Je géniem, i když jen blbne; má geniální tělo. I jeho hrátky jsou jedinečné a nedají se napodobit.
Michael jednou řekl novináři Martinu Bashirovi, že tanečník by neměl přemýšlet, že to musí procítit. To je absolutní pravda. Musíte splynout s proudem, který může jít s hudbou, nebo se vyvinout bez ní jako nezávislá vizualizace. A to neznamená, že si vyprázdníte hlavu – tanec je neverbální informace. Když tancujete, nemůžete se ale cítit vystresovaně. Jinak selžete. Musíte se cítit svobodně. Mluvíme-li o technicky komplexních prvcích, jako jsou skoky a otočky, vyžadují hodně koncentrace. Ale plasticita, která navenek působí velmi komplexně, je tanečníkem vnímána jako prvek uvolnění. Tělo se vlní, paže se klenou, krk se ohýbá, nohy protahují. To vše provádíte s pocitem svobody a lehkosti jako každodenní chůzi. V tanci se stane vaše plasticita přirozenou řečí těla.
Lidé jako Michael se neučí plasticitě krok za krokem. Žijí s ní. Na baletní hodinu člověk nechodí s myšlenkami na to, jak udělat určitý krok. Spíše se snažíte pochytit pocit toho kroku a udělat ho. Začne to pro vás být stejně přirozené jako dýchání. Když se ho jednou naučíte, tak dokud budou vaše motorické funkce v pořádku, nikdy ho nezapomenete.
Když tanečníci říkají, že tanec je neskutečná posilovna, znamená to, že po 5 až 20 minutách tance se unavíte a po několika hodinách jste příšerně utahaní. Neznamená to ale, že si celou dobu myslíte: „Bože, to je tak těžké!” Díky tanci se cítíte sebejistě a šťastně navzdory fyzické zátěži. Někdy vám z tance krvácí končetiny, jindy vás bolí vazy. Během tance se ale snažíte pocit bolesti ignorovat a často ho vnímáte slaběji, než jaký ve skutečnosti je. Když jste v extázi, bolest může dokonce zmizet úplně. I to se stává. Na jevišti vám připadá všechno báječné, úžasné, nečekané. Jste omámení adrenalinem. A někdy cítíte následky tohoto cvičení naplno až druhý den.
Nejsem ale doktorem nebo vědcem, abych mohla popsat všechny funkce mozku, které v takovém stavu myslí probíhají. Můžu vám jen říct, že jeviště často odhalí skryté rezervy těla, které se uvolní díky naší schopnosti používat podvědomí a změněný stav vědomí. Tím se opět vracíme k hlavní pointě tohoto článku: Michael tancem žil, proto je absurdní tvrdit, že jeho dovednosti byly ke konci života slabší.
BÁSNÍK TANCE
Mohla bych pokračovat donekonečna, ale musím skončit. Vykreslila jsem obraz, ke kterému si můžete přidávat další detaily, chcete-li. Téma umění tance je v globálním smyslu nevyčerpatelné, a Michael je v tomto světě stálicí. Jen doufám, že se mi podařilo načrtnout hlavní prvky obrazu.
Abych vše shrnula, nejdříve mi dovolte zopakovat, že tanec je spojením spirituálního a věcného, otevírá záhadu všech záhad a odvádí naše vědomí daleko za všechny možné hranice.
Existuje spousta dobrých tanečníků, ale jen málo z nich můžeme nazvat Umělcem a nezáleží na žánru nebo jejich popularitě. To, na čem opravdu záleží, je, jak dalece je umělec oddaný svému umění a do jaké míry si uvědomuje svůj skvělý dar a jak moc se o něj dělí s publikem. Ten dar není jen talent a brilance. Darem je příležitost stát se otrokem tance pomocí talentu, kterým vás Bůh obdaroval, milovat jej a vnímat ho jako posvátnou věc, která má obecný význam.
Michael Jackson byl jedním z těchto tančících poetů, kteří nesobecky milovali tanec a předvedli ho v jeho pravé podstatě na jevišti. Daroval divákům jiskru, která je zavedla daleko za hranice konvencí, a umožnil jim spojit se se sférou běsnící energie, emocí a krásy, kterou nelze vnímat logikou. Tu můžete jen procítit. Dokázal odhalit své emoce a nalézat neuvěřitelné detaily v proudu improvizace tak, jak to dokáže jen velmi vzácný tanečník. Žádný jiný popový umělec to nedokáže. Spiritualita a estetické kvality, které přivedl na scénu popu, byly jedinečné a nevídané. Komplexnost a zároveň jednoduchost toho, co dělal, se spojila v něco fantastického. Ve svém žánru ještě dlouho nebude mít konkurenci. Chtěla bych, aby tohle pochopili všichni, nejen jeho fanoušci.
Jsem šťastná, že jsem žila ve stejné době jako on. A jsem šťastna, že jsem ho poprvé viděla v době, kdy jsem mohla sledovat jeho videoklipy bez zbytečných komentářů a soudit ho bez předsudků. O několik let později bylo v módě vysmívat se mu, až se nakonec člověk skoro bál přiznat, že má rád Michaela Jacksona. Přesto jsem nikdy nepřestala vidět krásu a spiritualitu jeho umění.
Vědět, jak skončil jeho život, bolí. Je obrovským neštěstím, že talentovaní lidé jsou za života vnímáni v negativním světle. Bohužel to už je lidská přirozenost. Veřejnost nezná tohoto talentovaného a všestranného člověka, který byl neuvěřitelně nadaný jak na hudbu, tanec, ale i divadlo, na základě jeho nejlepší práce, ale spíše na základě vybraných fragmentů, které ukazují v televizi a bulvárních senzací, kterou vůbec nejsou hodny naší pozornosti. Dodnes o něm v televizi neuvidíte jediný slušný dokument. Všechno, co je k vidění, jsou ubohá, amatérská díla plná popletených jmen, dat a faktů, které vám o tomto tvořivém géniovi absolutně nic neřeknou. Jeho nejlepší koncertní nahrávky dodnes sledují jen jeho fanoušci, což je opravdu ostuda. Mohu jen doufat, že jednoho dne zvítězí spravedlnost, a my musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom jí pomohli svými skromnými příspěvky zvítězit.
Stále věřím, že jednoho dne bude Michael Jackson považován za klasického umělce a nebude se na něj vzpomínat jen jako na popový idol, ale jako na skvělého umělce a mecenáše, který „tančil svůj sen.”