Honoring the Child Spirit - Pocta duši dítěte

 
Inspirace a učení od našich dětí
Rabín Schmuley Botteach v rozhovorech s Michaelem Jacksonem
 
 
 
Úvod

 

 

Vzpomínka na Michaela Jacksona a jeho dětské kouzlo

 

♣ Děti jsou božím darem  ♣

 

        Několik měsíců poté, co Michael Jackson 25. 6. 2009 zemřel, se v kinech objevil dokument This Is It. Zachycoval přípravu na sérii koncertů, na kterých Michael v době své smrti pracoval. Když jsem ho se svou ženou sledoval, upevnilo to mé myšlenky o Michaelově tragické smrti, především to, že svět stále odmítá truchlit po něm jako po člověku a namísto toho ho postrádá jako umělce. V kině se ozývalo "Ooh" a "Aach" při tajuplném zobrazení Michaelova génia. "Jak se může padesátiletý muž stále takhle pohybovat? " "Podívej jak nádherně zpívá Human Nature." Lidé postrádali Michaelovo kouzlo.

        Já ne. Mně se stýskalo po Michaelově lidskosti. Chyběl mi přítel, který tragicky zemřel mnohem dříve, než měl přijít jeho čas.

        Je ironické, že během svého blízkého vztahu s Michaelem jsem vlastně nikdy neměl možnost poznat Michaela Jacksona jako superstar, ale pouze Michaela Jacksona jako člověka. Nikdy jsem ho neviděl vystupovat, dokonce jsem odřekl jeho pozvání na koncert k jeho 30. výročí v Madisson Square Garden den před 11. zářím 2011. Nikdy mi nezazpíval celou písničku. Nikdy pro mě nedělal moonwalk, ani se nepostavil na špičky a nezakřičel "AAAUUUOOOO".

        Co však udělal je to, že mi otevřel svou duši v rozhovorech, které jsme během období dvou let nahrávali s jednoznačným cílem vydat je v knize, která by se zabývala jeho nejvnitřnějšími pocity, především důležitostí dětí a ctění duše dítěte v každém z nás.

        Ale proč já? Proč si mě Michael vybral, aby s veřejností sdílel tu část sebe sama, o které vědělo jen málo lidí? Od té doby, co vyšla publikace Michael Jackosn Tapes, mi mnozí správně pokládají tuto otázku. Proč rabín a proč otec devíti dětí? Já, který nemám nic do činění s hudebním průmyslem a ani se o něj moc nezajímám - proč by si Michael myslel, že porozumím jemu a tomu, jaký byl?

        Asi existuje mnoho odpovědí na tuto otázku. Byl tu fakt, že Michael Jackson byl hledač duchovna a oceňoval naše dlouhé konverzace na téma hodnot a záležitostí srdce a víry. Byl tu fakt, že jsem napsal knihy o vztazích a výchově dětí, tedy tématech, které Michaelovy myšlenky naplno zaměstnávaly. A byl tu fakt, že jako rabín jsem byl ponořený do biblických textů a učení, což bylo v Michaelově výchově od Svědků Jehovových důležité.

        Všechny tyto úvahy hrály nějakou roli. Ale více než co jiného, s Michaelem mě spojovalo mé zapálení pro otcovství a svou ženu, můj závazek mít velikou rodinu a mé zasvěcení tomu, že jsem většinu své práce jako spisovatel, lektor a hlasatel věnoval přesvědčování rodičů o tom, aby pro ně jejich děti byly prioritou a aby si jich vážili. 

        Jako několik dalších lidí jsem chápal Michaelovu oddanost dětem a také to, proč pro něj bylo tak důležité získat zpět jeho ztracené dětství.

        Michael se cítil veřejností navždy nepochopen. Byl to člověk hlubokých rozporů, který téměř nutil lidi, aby si vybrali, na jakou stranu se přidají. Byl pravděpodobně nejvíce poznatelnou tváří na světě a také nejvíce zamaskovanou, a to doslova i obrazně. Byl nejznámnější světovou celebritou, ale byl i tajemný, samotářský a záhadný. Na pódiu z něj vyzařovala odvaha a sebejistota jako u nikoho jiného, ale v soukromí byl bolestně plachý a hluboce ostýchavý.

        Jeho pravidelná denní rutina nemohla být obyčejnější - tři jídla se svými dětmi, čtení pohádek na dobrou noc, sledování zpráv, řešení nahrávacích a obchodních problémů. Přesto byl veřejností vnímán v lepším případě jako zvláštní, v horším případě jako blázen. Více než kterákoli jiná osobnost si vážil dětí, i když jeho motivace vzbudila mezi jeho kritiky vážné podezření.

        Vědom si toho, jak veřejnost vnímá tyto hluboké rozpory a vědom si toho, jak tvrdě jej lidé soudili aniž by ho vůbec znali, se Michael začal uzavírat před světem. Během let se Michael stal více samotářským, a raději než s přáteli a dokonce rodinou, trávil čas izolován v rozsáhlích pozemcích Neverlandu, fantastickém ranči a hřišti, který stvořil v kopcích Santa Barbary.  

        Michael mě však shledal jiným než je průměrný člověk, kterého potkával. Zaprvé, byl jsem někdo, kdy žil podobně rozporuplně jako on, což mi téměř okamžitě řekl. Byl jsem rabín namočený v náboženství, ale používal jsem všechny možné moderní prostředky ke sdělování duchoního poselství. Byl jsem tradicionista bojující za rodinu a manželství, ale psal jsem knihy o manželských párech mající to nejvášnivější a nejintimější sexuální spojení. Ve výchově dětí jsem věřil ve striktní discipínu, ale ještě více než to ve výchovu, která vyjádří jejich vrozeně smělé, individualistické a charismatické osobnosti. A zatímco jsem se točil v mediálních kruzích, bral jsem s sebou své děti kamkoliv jsem šel, protože, ačkoliv to může vyvolat mnoho komentářů, byly mou skutečnou radostí.

        Jak jsem byli spojeni sítí těchto rozporů, Michael pocítil, že s ním nesdílím pouze lásku k rodičovství, ale že také, stejně jako on, věřím, že děti mohou vyléčit cynismus a dusnost světa dospělých, že pro cynické mámy a táty, kteří ztratili elán do života, není lepší lék, než si sednout na zem vedle krbu a číst svým dětem příběhy na dobrou noc. Mnohokrát jsme se shodli na tom, že bolest a zlomení, které jsou tak často charakterické pro dospělé, a které se zrodili z rozplynutých snů a hlubokých zklamání, mohou být rozptýleny tak, že se vystaví milujícím a tvořivým dětem.

        Když jsme se Michael a já setkali, měl jsem sedm dětí. Trávil jsme s nimi spoustu času a považoval jsem tyto okamžiky za nejlepší učební lekce ve svém životě. Od svých dětí jsem se naučil nevinnosti, hravosti a přijetí. Naučil jsem se rychle odpouštět a pohlížet s úctou na věci jako stromy, obrázky nebo žáby. Naučil jsme se také zacházet s každým rovnocenně spíše než vytvářet hierarchie více či méně důležitých. Tolik času jsem se svými dětmi trávil ne proto, že jsem byl skvělý táta, ale protože mě to bavilo. Neobětoval jsem tomu nic.

        Sám jsem neměl dobré a šťastné dětství a slíbil jsem, že svým dětem dám mír a stabilitu, které jsem ve své výchově postrádal. Moji rodiče, ačkoli se svým dětem mimořádně věnovali, museli bojovat se spoustou problémů. Rozvedli se, když mi bylo osm, a poté od sebe žili 3000 mil daleko. Naše rodina se úplně rozpadla.

        Se všemi těmito úplně společnými základními lidskými rysy, i když na různých úrovních, s naším pokračujícím přátelstvím a prohlubujícími se konverzacemi udělal Michael něco, co patrně nikdy dříve neudělal: vzal mě do duševního vesmíru, který obýval s dětmi. Bylo to soukromé místo, kam neměli dospělí lidé přístup - místo, které mohli pochopit pouze muži a ženy, kteří si vychutnávali své vnitřní dítě.

        V průběhu našich konverzací se mnou Michael začal sdílet nekonečné lekce, které se naučil ve chvílích, které strávil s dětmi. Odhalil mi svou pevnou víru v to, že dětská zvědavost, kterou si vytrvale udržoval, byla zdrojem jeho neomezené profesionální tvořivosti. Připisoval svůj úžasný úspěch svému odmítnutí zcela vyrůst do omezeného a vymezeného duševního světa dospělých.

        Pro Michaela byl svět dětí světem čistoty, umění, otevřenosti a přijetí. Dospělí byli pochybovači, ale děti měly přirozenou kapacitu věřit. Dospělí byli nudné monolity, které se obvykle zajímají o jednodimenzionální obsese jako jsou peníze nebo sociální postavení. Děti však byly všestranně zaměřené, zajímaly se o všechny barvy duhy. Svět dospělých byl plný korupce, vápenatění a soutěžení. Ale svět dětí byl nevinný a svobodný. Ve světě dospělých vás mohla zatížit spousta věcí. Ve světě dětí jste se mohli vznášet.

        Někdy dávno bylo analitiky řečeno, že Michael Jackson byl oběť zastaveného vývoje. Nesouhlasím s tím. Myslím si, že Michael si vědomě vybral  nedospět. Nebylo v tom nic zastaveného. Kdyby chtěl, mohl ve světě dospělích závodit, vzkvétat a porážet je v jejich vlastní hře. Mám video Michaela, kterak nadhazuje skupině investičních bankéřů na Wall Street svou ideu transformace Neverlandu do tématického vodního parku. Jeho podání mohlo konkurovat mnohým z CEO. Rozhodně získal horní pozici ve hře se slávou a penězi.

        I když byl Michael připraven vstoupit do světa dospělých, zdráhal se v něm setrvávat. Cítil se ohrožen. Okolo dospělých, kteří ho neustále zkoumali, nikdy nemohl být opravdu sám sebou. Dle jeho názoru, kdyby si dovolil zcela dospět, ztratil by svou tvořivost, přestal by být nevinný a bavit se. Takže stejně jako potápěč, který příležitostně proniká do mořských hlubin, Michael se hrabal okolo světa dospělých. Musel se však vrátit zpět, protože to byl svět, který mu přišel dusivý. Tohle dělá tuto druhou knihu, která vzešla z nahraných pásek, tak fascinující. Zaměřuje se především na Michaelův pohled do světa dětí. Na těchto stránkách - které byly vytvořeny k zachycení témat dětských hodnot, jež pro něj byli ústřední - máme Michaelovo jádro. Jeho vlastními slovy slyšíme píseň jeho duše a zahlédneme jeho nesnížitelnou podstatu.

        Michael strávil obrovské množství času ponořen do duševního stavu dítěte. Jak bez ustání zkoumal tento terén, začal chápat základní dětské kvality, díky nimž jsou děti tak nápadité, tvořivé a inspirující. Nepochybuji o tom, že toto pochopení shledáte stejně dojemné, jako jsem je shledal já.

        Samozřejmě tu byla i temná stránka. Muž s názory popisovanými v této knize je tentýž, který byl obviněn ze závažných přestupků vůči dětem.

        Dle mého názoru, ať byla konečná příčina Michaelovy smrti jakákoli, není pochyb o tom, že Michael Jackson zemřel na zlomené srdce z hluboké a dlouhotrvající bolesti a že dvě hlavní příčiny této bolesti byly narušený vztah s jeho vlastním otcem a fakt, že nespočet lidí věřil tomu, že to byl predátor lovící důvěřivé děti. V mnoha televizních vystoupeních, kde Michael hovořil o obvinění proti němu vznesených, popřel, že by byl "Jack Rozparovač" a tento epiteton vznesl při mnoha příležitostech. Michael věděl, že jsou lidé, kteří se o děti zajímají stejným způsobem, jako se slavný vrah zajímal o ženy. Pro Michaela bylo nesnesitelné, že se oblast jeho života, která pro něj znamenala nejvíc a které toužil nejvíc přispět, stala objektem takové nenávisti.

        Michael se ponořil do světa dětí proto, aby zachytil něco z jeho vzácnosti a mohl tak zažít všechno to, o co byl připraven jako dětský bavič. Chtěl také použít své postřehy ohledně dětí k tomu, aby inspiroval dospělé, aby byli více nevinní, více pečující, více jako děti. Chtěl, aby pro rodiče byli jejich děti na prvním místě a často mi říkal o jeho snu založit mezinárodní den dětí, který by rodiče strávili celý nepřerušovaně se svými dětmi. Jeho kritici však tohle všechno postavili na hlavu. Viděli v Michaelově zájmu o děti tenké pozlátko maskující klasické znaky pedofila. Do značné míry se Michael nikdy nevzpamatoval z obvinění z obtěžování, které na něj bylo podáno v roce 1993. A ačkoliv byl shledán nevinným, nepochybně se nikdy nezotavil ze zatčení v roce 2003.

        Možná to byl další důvod, proč si mě Michael vybral, abych konečně zveřejnil jeho postřehy o dětech. Věděl, že jsem těm obviněním nevěřil. Cítil, že jsem poznal jeho srdce, že jsem věděl, že by dítěti neublížil. A abych řekl pravdu, po letech otevřené a veřejné kritiky jeho přiznání, že ležel v posteli s cizím dítětem, jako něčeho naprosto nepřijatelného a nemornálního - což taky je - stále nevěřím, že by Michael Jackson někdy obtěžoval nebo by mohl obtěžovat dítě. Věřím, že tato obvinění jsou falešná.

        Michael to věděl, protože jsem byl připravený ho kritizovat za jiné aspekty jeho života - což jsem byl, s určitou frekvencí - a fakt, že jsem mu ohledně obvinění z obtěžování věřil, pro něj byl velice důležitý. Já, který jsem byl jedním z mála nebo možná jediným člověkem v jeho životě, kdo ho neustále poučoval o tom, jak udělat ve svém životě podstatné změny, aby zvrátil svůj pád, mu věřil v tom, co pro něj znamenalo nejvíc.

        Nebyl jsem slepý fanoušek, který na něm neviděl to špatné. Mnohokrát jsem mu říkal, že plastické operace ho znetvořují, že jeho léky na předpis ho zabíjí a jeho samotářský životní styl vysušuje jeho srdce. Trpělivě mi naslouchal, ale po dvou letech přestával a náš vztah slábl. To však znamená, že když jsem mu ukázal skutečné pochopení ohledně starosti o děti a demonstroval světu, že jeho největší hvězda nechtěla nic jiného než upozornit na situaci dětí na světě, mé uznání bylo upřímné a opravdové.

        Připouštím, že kniha založená na pohledu Michaela Jacksona na dětství někoho uvede do rozpaků, mnohé rozzuří a ostaními bude snadno odmítnuta. Pro Michaelovy fanoušky nemůže jejich idol udělat nic špatně. Pro Michaelovi kritiky však bestie nemůže udělat nic dobrého.

        Pro mnohé skeptiky - a já respektuji to, že jste skeptičtí - nabízím známou židovskou nauku vyloženou jedním z největších židovských myslitelů, středověkým Maimonidesem, podle níž se snažím řít svůj život: Přijmi pravdu bez ohledu na její zdroj.

        Tento axiom neznamená pouze to, že se od každého máme co naučit. Je to spíše konkrétní aplikace na situace, ve kterých se váháme naučit něco od toho, kdo se zdá být morálně nejasný. Opravdu se od nich pokuste naučit dobré věci, přestože ty, se kterými nebudete souhlasit, zamítnete nebo dokonce neschválíte. Měl bych vám připomenou, že v roce 1993, kdy se vynořilo první obvinění, nebyl Michael vůbec zadržen a byly vzneseny podstatné a věrohodné pochybnosti ohledně otce Michaelova žalobce? Měl bych vám připomenout i to, že (jak jsem se již zmínil) Michael byl v případě obtěžování dítěte v roce 2005 jednomyslně zproštěn obvinění?

        Takže proč uzavírat naše mysli a srdce možnosti naučit se něco o vzácnosti dítěte od světově proslulého umělce, který se vždy snažil být upřímný ohledně toho, jak ho zničilo, když mu bylo odepřeno mít dětství.

        Michael věřil, že rodiče se mohou od dětí naučit mnohem více, než děti od rodičů. Věřil také, stejně jako já, že rodiče potřebují své děti dokonce více, než děti potřebují své rodiče.

        Toto je pravdivé především v období, kdy jsou děti velice znehodnocovány. Mnoho současných rodičů jsou workoholici, kteří se svými dětmi netráví dostatek kvalitně prožitého času. Ostatní přijdou domů ve slušnou hodinu jen proto, aby se vzápětí posadili před TV a své děti ignorovali po zbytek večera. Michael a jeho děti strávili mnoho pátečních večerů u sabatové večeře u mě doma s mou rodinou.

        Částečně kvůli výjimečným chvílím, které jsme s Michaelem společně strávili a zároveň kvůli Michaelově přání založit jakýsi mezinárodní svátek dětí, kdy by se rodiče věnovali především svým dětem, jsem zahájil program s názven Přeměňte páteční večer na rodinný večer - navržený tak, aby vytvořil mezinárodní týdenní rodinnou večeři, kdy rodiče svým dětem dají "třikrát dvě". Dvě ničím nerušené hodiny, s dvěma hosty diskutujícími o dvou zajímavých tématech. Proč je to tak důležité? Protože pouze přibližně 30% amerických rodin společně pravidelně večeří. Nám rodičům se prostě nedaří upřednostit své děti tak, aby se cítili výjimečně. Překvapuje nás proto, že dnešní děti si přejí být slavní? Pokouší se nedostatek lásky vyrovnat hojností pozornosti.

        Dětství kleslo v ceně natolik, že si děti už ani nepřejí být dětmi. V našem světě naplněném médii a technologiemi absorbují ohromné množství slov, obrázků, hudby a víry, že nejsou moc cenní a důležití. Co je horší, kultura, ve které jsou ponořeny, těžko ochrání nebo uchová dětskou nevinnost a mladistvý úžas.

        V době, kdy jsou rodiny roztříštěny a děti jsou odhodláni spěchat do dospělosti není Michaelovo volání po znovuobjevení dětství tak nějak vítáno? Neměli bychom se pokusit zpomalit střemhlavou snahu našich dětí po dospělosti tím, že je přesvědčíme, že dětství je nejvzácnější období jejich života a že domovy vystavěné na skrovných základech skončí vratce a nejistě?

        Když jsme Michael a já nahrávali rozhovory pro tuto knihu, přistihl jsem se, že o těchto konverzacích hluboce přemýšlím. Představte si to. Dva dospělí muži, oba tátové, spolu několik hodin sedí v místech tak vzdálených jako je Kalifornie a Londýn a mluví o čem? Ne o Wall Streetu nebo o tom, jak vydělat peníze. Ne o fotbale ani čí tým vyhrál Super Bowl. Ne o politice nebo o tom, kdo bude příští prezident. Ale o dětech. Jejich dětech, dětech světa. Mluvili jsme o tom, jak hezčí by byl svět a jak příjemnější by byl život, kdyby lidé objevili své pohřbené vnitřní dítě. Kdyby si ponechali dětský údiv. Jestliže se nebudou bránit přehnaným projevům emocí. A pokud zanesou čerstvý vzduch dětské zvídavosti do prašných sklepů pesimismu dospělých. Jak kouzelný by svět mohl být.

         Naše konverzace se brzy dostala k identifikaci základních dětských vlastností, které by si dospělí měli snažit udržet. Věci jako radost, nadšení, zvídavost, schopnost žasnout, hravost, vidění duchem, odpuštění a nedostatek studu při prokázání nevědomosti a kladení otázek ve snaze zjistit odpověď. Čím více jsme mluvili, tím více jsem cítil, že ve mně tyto dětské vlastnosti vřou. Někdy jsem dokonce viděl věci z Michaelovy perspektivy. Skončili jsme rozhovor a když jsem se vráti do světa dospělých, který jsem obýval, přišel mi mnohem méně působivý než jaký byl o několik hodin dřívě. 

        Michael věřil, že dospělí stráví většinu svého života snahou udělat na druhé dojem namísto toho, aby prostě byli přirození. A vždy jim jde o finanční nebo politický prospěch. Jen těžko vidí interakci s ostatními lidmi jako prostředek k jejich konci. Michael mi neustále říkal, jak nemá rád, když se s ním lidé přátelí jen proto, že je slavný. Byl rád s dětmi, protože neměly žádné plány. Začal jsem také vidět, že spousta lidí nemá ani tak přátelství jako pouze kontakty. Muži a ženy, kteří něco říkají, myslí obvykle něco úplně jiného. A lidská ega jim překáží v tom, aby žili nesobecký život, po kterém skutečně touží.

        Když jsme Michael a já mluvili, cítil jsem, že jsem se přenesl na nějaké mnohem bezelstnější místo, kde věci tak jednoduché jako mraky jsou fascinující a květiny jsou mnohem impozantnější nežli Ferrari. Může to teď všechno znít banálně, ale já to tak cítil. A když se na to zpětně dívám, tyhle rozhovory mi chybí, protože mi mnohem více pomáhaly chápat mé vlastní děti.

        Když jsem po mnoha hodinách konverzace přišel domů ke svým dětem - často to znamenalo letět z Neverlandu do New Jersey - zjistil jsem, že si své děti více užívám. Měl jsem s nimi větší trpělivost. Více soustředě jsem poslouchal, co mi chtějí říct. Najednou jsem byl angažovaný otec. Byla však tato má angažovanost podle mých podmínek nebo podle jejich? Očekával jsem, že se ke mně přidají ve světě dospělé zralosti a zodpovědnosti, která navždy napomíná jejich nezodpovědnost a dětinské zvyky, nebo jsem se nechal vtáhnout do jejich světa veselosti a radosti?

        Začal jsem se pomalu vzdávat své dlouhodobé víry, že vytesávat své děti do podoby, která mi přijde hodnotná, je nejlepší forma výchovy. Teď to byla má oddanost tomu pochopit a poznat je, co bylo tak důležité. Musel jsem se naučit být jejich rodičem, jak říká král Šalomoun v Příslových "v souladu s jejich cestou". Viděl jsem teď věci z Michaelovy perspektivy. Děti nebyly neotesaná stvoření, která potřebují vzdělání a kurz ve způsobech, aby byly spaseny. Ne, je na nich něco podivuhodného a nepoznatelného. A když se rodiče prostě občas okolo svých dětí stanou trochu víc pasivními, otevřou svá srdce a nechají své děti zazářit, spojí se se svými dětmi mnohem autentičtějším a méně nepřirozeným způsobem.

        Obecně jsem vyrostl příliš rychle. Nebylo to jako u Michaela, který obešel v podstatě celé své dětství, ale přišel jsem o hodně klíčových momentů. Zaprvé tu byl rozvod mých rodičů. Děti rozvedených rodičů si často nemohou dovolit zůstat dětmi. V mladém věku jsou vystaveny dospělým situacím jako je zlomené srdce a emocionální trauma. Často jsou vyzývány, aby se staly pečovately svých rodičů a léčí bolestná zranění a spoustu viny. A jestliže spolu jejich rodiče bojují poručnické a finanční bitvy, jsou takové děti často, tím nejdoslovnějším způsobem, nechány, aby vychovaly samy sebe.

        To, že se liším od ostatních obyčejných chlapců, mi bylo poprvé naznačeno, když jsem jel v devíti letech na tábor. Každý večer nám poradce četl pohádku na dobrou noc. Potom oznámil, že je čas zhasnout světla. Popřál nám dobrou noc a odešel. Za chvíli všichni usnuli. Až na mě. Byl jsem ohromený. To znamená, že tyhle děti si prostě dají hlavu na polštář a usnou? To si děláte srandu, že? To jsem nikdy nezažil. Každou noc, když jsem si položil hlavu na polštář, jsem se dvě hodiny zmítal a přetáčel a přemýšlel jsem o všech těch věcech, které mě trápili, rozjímal jsem nad tím, kde je Bůh, myslel jsem na rozbyté střepy mé duše a nakonec, když už jsem víčka neudržel otevřená, jsem usnul. Tehdy na táboře jsem začal chápat, že prostota mého dětství mě minula.

        Jako někdy, kdo příliš rychle vyrostl, jsem si vždy nevážil dětských vlastností. Byli pro mě dětinské. Neměl jsem rád čmárání pastelkami. Ve dvanácti letech jsem si koupil moped, ačkoliv legální věk byl patnáct, a jezdil jsem po Miami Beach. Nakonec jsem opusti domov, abych začal chodit do rabínské školy a od čtrnácti let jsem žil na koleji. Byl jsem mezi těmi, kteří na někoho takového jako Michael Jackson, který si čte komiksy a leze po stromech, koukali jako na velké dítě.

        Tyto rozhovory s Michaelem však můj pohled začaly měnit. Možná, že mi mé vlastní ztracené dětství dovolilo vyrůst v někoho mrzutého a cynického. Chlubil jsem se tím, že jsem začal žít brzy a že podstatných úspěchů jsem dosáhl ve svých dvacátých letech. Možná jsem však v tomto procesu také začal vidět lidi jako prostředek k dosažení cíle. Možná že uznání za mou tvrdou práci rabína na Oxfordské univerzitě a dokonce skromné postavení, které jsem si vydobyl jako spisovatel a komentátor, se pro mě stalo příliš důležité. Kolik jsem obětoval své prostoty?

        Behem našich setkání, jednou či dvakrát týdně, bylo docela ohromující sledovat, jak je přední bavič své generace úplně nadšený, když v TV sleduje Three Stoges. Možná měl Michael pravdu. Možná se zábava pro dospělé stala trochu příliš násilnická, příliš vykořisťovatelská, příliš zkorumpovaná. 

        Jistě, Michael dovedl své ponoření do dětského světa do extrému. Nakonec všichni vyrosteme a musíme přijmout zodpovědnost dospělého, objevit dospělost a žít jako produktivní člen společnosti. Michael musel pochopit, že jeho nejlepší přátelé prostě nebudou dětmi věčně. Potřebovali kolektiv na stejné úrovni, stejně jako Michael.

        S několika důležitými modifikacemi však Michaelova vize začíná dávat opravdový smysl. To, o co bychom měli všichni usilovat, není být Petr Pan, dospělé dítě, které nikdy nevyroste. Spíše bychom měli směřovat k tomu být jednotlivci, kteří nikdy nezapomenou na radost toho být bezstarostný a na to, že není nic špatného nosit srdce na dlani. Navenek musíme vypadat jako spořádaný dospělý. To však vychází z toho, že jsme nikdy neztratili naše vnitřní dítě. To je hlavní koncept, který se odhaluje v inspirujících hodnotách, o kterých jsme Michael a já diskutovali v této knize.

        Michael mi kdysi, v rozhoru prezentovaném v knize Michael Jackson Tapes, řekl, že kdyby mu někdy bylo zabráněno dělat práci pro děti, vybral by si smrt. Michaelovi bylo do značné míry zabráněno pracovat s dětmi od okamžiku, kdy lidé zpochybnili jeho motivy a byla proti němu vznešena závažná obvinění.  

        Michael chtěl, aby se jeho život stal synonymem pro vělkou věc. Chtěl udělat svět nevinnějším, hravějším, živějším. Doufal, že toho dosáhne zdůrazněním lekcí od dětí světa. To, že toho nemohl dosáhnout, pomalu otravovalo jeho duši. Zapříčinilo mu to tak velkou úrověň bolesti, že si destruktivně vybral uniknout jí závislotí na lécích na předpis, která jej nakonec zkonzumovala.

        My však, kteří jsme ho přežili, můžeme definitvně napravit tuto nespravedlnost. Michael dosáhl jak fanatické loajality tak fanatického odporu. A někde uprostřed tohoto hašteření, adresovanému tajemství Michaela Jacksona, se tak nějak ztratily vykupitelské aspekty jeho poselství o dětech.  

        Pravdou je, že se těžko nalezne moderní celebrita nebo světově známá osobnost, která by do pokusu o pochopení světa dítěte vložila více duševní a emocionální energie než Michael Jackson. A jestli chceme, můžeme se tomu zasmát. Můžeme to odbýt jako něco nedospělého a zpátečnického. Úžasné však je to, že Michael by obvinění z dětinskosti vzal jako kompliment. Kdybyste ho nařkli z toho, že je moc dospělý, byl by uražený.

        Michael mi jednou řekl, že vidí dospělé jako psy, ale nemyslel to ve zlém. Když si koupíš dospělého psa, vysvětloval, nevíš, co si s sebou přináší. Týral ho předchozí majitel? Je zlý kvůli zanedbávání? Kouše jako důsledek něčeho? Štěně však nemá žádnou minulost a nemůže ti ublížit. Michael cítil, že dospělí mu ublížili. Domníval se, že většina jeho zkušeností s dospělími byla negativní: rodičovská agrese ze strany otce, kterého miloval, uctívání jeho umění spíše než jeho srdce od patolízalů, falešná přátelství lidí z jeho okolí, předstíraná kvůli jejich vlastnímu prospěchu. A ačkoliv to neřekl, byli tu doktoři, kteří předstírali, že ho léčí, ale namísto toho do něj tlačili léky. Na rozdíl od toho s ním děti jednali jako s normálním člověkem. Pro bulvár může být "Bláznivý Jacko" a pro fanoušky "Král Popu". Pro děti byl však jenom Michael. To s nimi našel svobodu, kterou ztratil jako celebrita v pěti letech.

       Náš svět potřebuje znovuobjevit svou ztracenou prostotu. Potřebujeme věřit, že, jak prorokoval Izajáš, národy jednou přemění své meče na radlice. Žádný muž už svého syna nebude učit umění války. Manželé a manželky se budou svém srdci milovat, ne rozvádět, a rodiče s dětmi i přes generační rozdělení vytvoří harmonické rodiny. Všichni potřebujeme znovuobjevit naději a čistotu mládí. Michael, jakkoli nedokonale, nás tam vedl. A i když si nezvolíme jej na to místo plně jej následovat, neznamená to, že ho nemůžeme nechat, aby nám naše oči neotevřel aspoň o trochu více.

        Pokračujte. Čtěte dál. Vaše ztracené dětství čeká. 

 

1. kapitola: Ochraňování, akceptování a respekt