V polské nemocnici

 

"Nikdy jsem na podobném místě nebyl. Neuměl jsem si představit, čeho tam budu svědkem. Na začátku vše probíhalo jako jinde: přivítání, zvědavost, vzájemné zdvořilosti. Potom jsme přešli na oddělení. Michael požádal, aby ho doprovázely pouze nezbytně nutné osoby. Nechtěl kamery, novináře; chtěl být na malou chvíli blízko dětem, jejichž život visel doslova na vlásku. Ačkoliv očekáváni, byli jsme vetřelci. A najednou se stalo něco, díky čemuž jsem si uvědomil, proč byla tato návštěva pro Michaela nejdůležitější. Posadil se na nemocniční postel a objal nemocné, bezvlasé dítě. To, co jsem viděl v jeho očích rozhodně nebylo pouhým předstíráním. To nebyla hvězda, které si odškrtne návštěvu nemocnice, protože se to od něj žádá. On trpěl společně s tím dítětem, cítil s ním. V jisté chvíli vešel do pokoje, ve kterém ležel mladý chlapec. Nedokážu popsat výraz jeho tváře. Nadšení? Láska? Neschopnost uvěřit? Na skřínce u postele ležel sešit celý polepený fotkami Jacksona. Tyhle obrázky vystřižené z novin byly tak nějak špatně tištěné, nevýrazné. A náhle hrdina obrázků ze sešitu osobně vchází do pokoje nemocného chlapce. Je možné v takovéto chvíli myslet na focení? Z nemocnice vyšel Michael otřesený. Když jsem později mluvil s profesorem Kwiatkowskim, řekl mi: ´Víš, já jsem vlastně uviděl Jacksona jako člověka teprve v nemocnici Litewského. Tehdy, když poprosil, aby mohl s dětmi zůstat o samotě.´

Fotograf, který Michaela Jacksona fotil v Polsku