Uzdravení v Neverlandu

 

Toto bylo 18. října 2010 posláno jako komentář na stránky oprah.com od SwiftHearts:

"V roce 2000, když mi bylo patnáct let, mi byla diagnostikována vzácná forma dětské rakoviny kostí. Ten rok v srpnu jsem měla podstoupit chemoterapii. Mnoho lidí to neví, ale Michael několikrát ročně otevíral Neverland, aby kdokoliv přišel a bavil se. Vše bylo zdarma. Atrakce, hry, jídlo. Kamarád, který Neverland navštěvoval pravidelně, mi jednoho večera zavolal a řekl mi, že ranč teď na začátku srpna bude dva týdny otevřený. Zeptala jsem se svých rodičů, zda by mě tam vzali před tím, než mi začně chemoterapie. Všichni doktoři mi radili, abych to nedělala, protože měli obavy, že jsem příliš slabá, ale nakonec jsem své rodiče přemluvila.

Zdálo se, že musíme jet ještě několik mil poté, co jsme projeli vraty Neverlandu, abychom se dostali k místu, kde byl vlastní park s atrakcemi. Jak jsme jeli po klikaté silnici, ucílila jsem něco, co dodnes nemohu vysvětlit. Bylo to téměř jako pocit míru. 

Když jsme já a má rodina vystoupili z auta, nebyli jsme si jistí, jestli se máme u někoho ohlásit, nebo co vlastně máme dělat. Konečně k nám přišel nějaký člověk, představil se nám a potom mým rodičům vysvětlil, jak tu vše funguje. Zapsali jsme naše jména a další informace a dostali jsme na ruce náramky. Řekl nám, že se můžeme povozit na čemkoliv, sníst co chceme, hrát jakékoliv hry atd. Zmínil se také o tom, že Michael občas vychází ven a se všemi se zdraví. Mí rodiče mu poděkovali a za pár minut už jsem se svým tátou byla na vrcholu ruského kola. Jeli jsem na něm třikrát za sebou a potom jsem šli na houpačky. Užívali jsme si takhle hodiny, než jsme si stoupli do fronty na sladkosti a popcorn. Když jsem si s naší svačinou sedli ke stolu, všimli jsem si, že dav dětí utíká k jednomu místu. Stoupla jsem si na židli, ale nic jsme neviděla. Po několika minutách se zástup začal pohybovat směrem k nám a tehdy jsem spatřila Michaela. Stál pod velkým deštníkem a smál se, jak ho děti tahali za ruce a nohy a objímali ho.

Máma mě vzala za ruku a vydaly jsme se k němu. Představily jsme se mu a máma mu řekla, jak úžasně jsme se bavily. Pověděla mu o mé rakovině a že příští týden půjdu na chemoterapii. Když mu to řekla, Michael mi položil ruku na hlavu a řekl: ´Bůh ti žehnej.´ Když se mne dotkl, měla jsem ten samý pocit míru a útěchy, jako když jsme projeli vraty Neverlandu. Stál tam a mluvil s námi ještě pár minut a potom odešel. Dál jsem se s ostatními dětmi a s rodiči vozila na atrakcích, ale nemohla jsem na setkání s ním přestat myslet.

Když jsme večer odjížděli, stený člověk, který s námi mluvil, když jsme přijeli, zastavil mého tátu a předal mu vkaz. Byl od Michaela a byla to pozvánka na večeři pro nás tři. Táta pozvání bez zaváhání přijal a ten člověk nás nasměroval skrze jinou bránu, která vedla do hlavního domu. Když jsme byli před domem, byla jsem překvapená. Očekávala jsem, že to bude obrovské sídlo, ale nebylo. Nebylo malé, ale určitě nebylo veliké. Několik lidí, kteří pro něj pracovali, nás zdravili, když jsme vystupovali.

Ten večer jsme večeřeli s Michaelem a jeho dětmi. Do dneška to zůstává nejlepším večerem mého života. Po večeři se zeptal mých rodičů, zda je v pořádku, když se s námi pomodlí. Samozřejmě řekli, že ano. Nikdy předtím ani potom jsem nikoho neslyšela modlit se způsobem, jakým se modlil on. V mých patnácti letech mě to rozplakalo. 

Když dokončil modlitbu, otevřela jsem oči a podívala se na oba své rodiče, kteří byli také v slzách. Michael byl tak velkorysý, že nás provedl po místech, které jsme ten den ještě neviděli. Ukázal nám arkádu a kino. Nebylo to typické kino. Vedle normálních sedaček tam totiž byli i postele pro děti, které byly tak nemocné, že nemohly sedět. Když nás Michael provedl dokola, rozloučili jsme se s ním a za všechno mu poděkovali. Představte si překvapení mé matky, když jí o několik dní později zavolal! Předpokládali jsme, že naše telefonní číslo získal z listu, který jsme vyplnili při příjezdu do Neverlandu. Ptal se, jak se mám a ona mu odpověděla, že v pondělí začínám chemoterapii. Dal jí na sebe číslo, na kterém je přímo k dispozici a požádal jí, jestli by mu nezavolala a nedala mu vědět, jak se mi bude dařit v půlce týdne. Souhlasila.

Toho pondělního rána jsem šla do nemocnice připravená na začátek chemoterapie. Když doktor vstoupil do místnosti, požádal mé rodiče, aby se posadili. Všichni tři jsme se báli, že řekne, že se rakovina rozšířila. Před dvěma dny mi dělali krevní testy a tomografické vyšetření, což je před začátkem léčby typické. Když doktor začal mluvit, podíval se na mé rodiče a řekl: ´Nevím, jak vám to mám říct. Nevím, jak to vysvětlit, ale Danielle už nemá rakovinu. V žádném skenu, který jsme teď dělali, po ní není ani stopa.´ Máma, táta i já jsme tam seděli a jen jsme na něj zírali, až nakonec máma propukla v pláč. Opustili jsem nemocnic a první, co máma udělala, když jsme přišli domů, bylo to, že zavolala Michaelovi. Styděla jsem se, protože do telefonu brečela, ale když mi ho potom podala, abych s Michaelem také mluvila, bylo zřejmé, že on brečel taky. V dalších letech zůstal Michael s mou rodinou v kontaktu a několikrát ročně nám zavolal, aby nás pozdravil. Občas nám poslal dárek a přání.

Teď je tomu deset let, co nemám rakovinu. Nemohu vysvětlit, co se stalo, když jsem byla v Neverlandu. Vymyká se to vysvětlení. Chci ale, aby lidé věděli, že nejsem jediná, kdo Neverland navštívil velice nemocný a poté mu bylo dobře. Jsou nás stovky, ne-li tisíce. Naše příběhy nikdy nebyly zveřejněny, protože to Michael nechtěl. Byl to úžasný člověk. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tak hluboký zájem nejen o děti, ale o lidi obecně."