Otevřenost a zranitelnost

 

♣ Miluju, že je dítě tak upřímné ♣

 

SB: Zdá se mi, že se snažíš popsat to, že kreativita zahrnuje svobodu. Na rozdíl od dospělých, kteří se musí podrobit tlaku, jsou děti opravdu svobodné. Říkají všechno, co chtějí. Dělají všechno, co chtějí a nejsou zastrašeny. Dospělí jsou skoro jako vězni. Jsou téměř uvězněni v tom, co od nich společnost očekává a vyžaduje.

 

MJ: Ano, snaží se být takoví, jak to po nich vyžaduje společnost, ale děti jsou prostě šťastné, rozmarné a milují zábavu.

__________________________________________________________________________________

Děti mají takové to rozechvění, září jim oči.

__________________________________________________________________________________

 

Děti mají takové to rozechvění, září jim oči a stalo se mi, že jsem byl na setkání se skupinou právníků apod. a někdy do místnosti přišlo dítě a něco říkalo. A já všechny zastavím a musí říct: "Ahoj," nebo jej vzít na zřetel, aby se dítě cítilo výjimečně. A právníci to nechápou. Pro mě právě do místnosti vkročil Bůh a my mu musíme prokázat úctu.

 

Miluju, že je dítě tak upřímné. Jestliže žárlí, řekne to. Když se na tebe zlobí, řekne to.... "Máš radši jeho než mě." Dospělí to neřeknou.Ti se budou mstít a hledat další způsob, jak ti ze žárlivosti ublížit.

 

SB: Zjevně musí žárlivost skrývat nebo maskovat.

 

MJ: Ano, ano. Mám to prostě rád, protože jsou přirozeně zbožné. Jsou rády pohromadě. Dítě se s tím, se kterým se ještě nesetkalo, zkamarádí během dvou sekund a začne si sním povídat. Dospělí to neudělají. Jestliže vezmeš děti, dáš je do postele a rozložíš je tam, zatímco spí, během hodiny se nevědomky, ve stavu alfa nebo tak něco, schoulí k sobě. Dělají to štěňata, koťata i děti. Najdou způsob (jak to udělat). Skončí těsně vedle sebe a to je tak sladké. Ve spánku se navzájem najdou. Ale my, my jsme zaneprázdění stavěním bariér a barikád. "Ty si sedneš tam a ty tamhle." Je to smutné, ne?

 

SB: Děti nemají žádný z těch předsudků, žádné bariéry. Takže říkáš, že kdy se setkáš s dítětem, je tu okamžitá přívětivost. Nemusíš pracovat na přátelství nebo příbuznosti. Zatímco s dospělými je to zpočátku trochu trapné a musíte si začít důvěřovat, protože přirozený stav je nedůvěřovat si.

 

MJ: Děti se mi prostě otevřou.

 

SB: Co když ti ale někdo řekne, že to není skutečné, že svět je hrozné místo a ty se musíš dostat z Neverlandu, protože to je iluze, vymyšlený svět? Co když ti někdo řekne: "Michaele, souhlasím s tebou o všem, co jsi řekl o dětech, ale není to prostě reálné. Po chvíli zjistíš, je svět je hrozný a lidé jsou zlí. A jestliže jsi dítě, znamená to, že jsi mnohem víc zranitelný a nechráněný a otevířáš se pouze možné bolesti, útoku a zranění." Lituješ stavu být jako dítě, který sis zanechal? Kluk, který vyroste, se stane bojovníkem, ochraňuje se, ozbrojuje se. Ty jsi se však rozhodl neudělat to. Rozhodl jsi se být u dětí a ochraňovat své vlastní vnitřní dítě. Lituješ toho všeho?

 

MJ: Jestli lituju to, kým jsem? Ne, nikdy bych nemohl.

 

SB: I přesto, že říkáš, že jsi nepochopený? I když si lidé mohou myslet, že jsi divný?

 

MJ: Je v tom taková krása a nádhera. Vidím to ve svých výtvorech, v tom, co dělám. Začnou proudit veškeré nápady pro mou hudbu, vyčarují skvělé myšlenky a to všechno pochází odtamtud.

 

SB: Říkáš: "Potřebuju děti. Před koncertem potřebuju děti." Nebojíš se použít slova "potřebuju." Ale tohle slovo pro většinu dospělých vyjadřuje nedostatek. Co myslíš tím: "Já potřebuju"?

 

MJ: Myslím, že dospělí maskují své potřeby. Protože potřebují lásku a mají v noci v posteli své společníky. Kladou si na sebe ale podmínky tak, že staví barikády a používají psychologii jako: "Já tě nepotřebuju." Ve skutečnosti ale skrývají, že hrajou hru. O tomhle všem jsme už mluvili. Postaví všechny ty mentální bariéry, předstírají, že nepotřebují. Je to psychologická válka.

 

SB: Vážíme si naší nezávislosti. Děti se ale nebojí držet se šatů své mámy a lpět na ní, nebojí se projevit to, co potřebují. Můžeme se od dětí naučit potřebnosti? Myslíš, že děti učí dospělé, aby se nebáli něco potřebovat?

 

MJ: Samozřejmě, že učí.

__________________________________________________________________________________

Myslím, že dospělí maskují své potřeby....

Vytvářejí si podmínky pro to, aby stavěli barikády

a používají psychologii jako: "Nepotřebúji tě."

Pravdou však je, že se skrývají, hrají hry.

__________________________________________________________________________________

 

SB: Láska je opak strachu. V lásce je typické rozšířit se, odkrýt svůj citlivý podbřišek. Když někoho obejmeš, doslova v sobě vytvoříš prostor, ve kterém může existovat někdo jiný. Děláš se zranitelným. Pro strach je typický pravý opak. Je přitahován tvými končetinami, aby tvé paže a nohy ochhránili trup. S láskou se rozpínáš, ale se strachem se stahuješ, přecházíš zpět do embrionálního stavu. Jak budeš učit Prince a Paris přijetí, když je musíš naučit také opatrnosti?

 

MJ: Je tu jemná linie. Já je ale nechci učit soudit lidi, "Oh podívej, ten vypadá, jako že mi ublíží." Je to těžké. Chci, aby se vyznali ve světě. Myslím, že je moje práce soudit místo nich. Moje práce.

 

SB: Je to jedna z tvých rodičovských odpovědností, kdy se pojistíš, že nepoškodíš své děti, aby se pak nemusely ochraňovat samy. Můžeš to pro ně udělat. Ale jen na chvilku. Později se budou muset naučit, jak ochránit samy sebe. Většina rodičů by děti naučila: "Když uvidíš někoho takového, drž se od něj dál." Ty jsi se rozhodl nechat je milovat všechny a tvou prací je ochránit je.

 

MJ: Absolutně. Věřím tomu.

 

SB: To je velmi důležitá lekce pro všechny rodiče, Michaele. Já své děti také nechci učit strachu.

 

MJ: Mnoha našim dětem ublížilo, že se ocitly v situaci, když začaly odsuzovat nebo mít předsudky o tom, jak jsou oblékané nebo učesané. Tak to není. Rodiče by jim to neměli dělat, měli by je jen nechat, aby viděly, co se stane.... Viděl jsem vyměknout ty nejtvrdší, nejhorší lidi, když přišlo dítě, protože do místnosti vešlo světlo.

 

SB: Děti nás tedy učí přijetí, nejen mentálně, ale i zkušenostmi.

 

MJ: Rozhodně.

 

SB: Cítíš se s dětmi svobodnější? Například, řekl jsi, že když jsi celebrita, nemáš vlastní život, lidé tě fotí, nemůžeš jí po ulici a musíš nosit převleky. Cítíš se s dětmi volnější, přirozenější, svobodnější?

 

MJ: Nejen, že se cítím volný. Mám pocit, že stojím v tváři Boha. Cítím se poctěn tím, že jsem ten šťastlivec. Že tě Bůh požehnal tím, být v jejich přítomnosti a ostatním lidem to nedochází, protože s nimi zachází jako s odpadem. Já přijdu do místnosti, kde je cítit blaho. Můžeš ho cítit, můžeš se ho dotknout, oni ho evokují, protože to je vědomí, ať je to, co je to, spiritualita.

 

SB: Uzdravuje tě?

 

MJ: Zachrálilo mi to život.

 

SB: Odnáší to pryč tvou bolest, když jsi v přítomnosti dětí?

 

MJ: Zachraňuje mi to život.

 

SB: Takže, jestliže je Bůh světlo, použijeme-li tuto metaforu, zatímco dospělí staví bariéry, které světlo blokují, děti jsou průhledné, nemají mezi sebou a světlem žádné vědomé bariéry. Boží světlo skrz ně svítí neomezeně.

 

MJ: To oni jsou světlo. Jednou jsem říkal Frankovi, že podle mě představuje Gavin bílé světlo, které vidíme předtím, než umřeme, tu přicházející naději. (Gavin byl ten chlapec postižený rakovinou, kterého s jeho rodinou Michael hostil v Neverlandu. Tohle dítě potom v roce 2003 Michaela obvinilo. Michael byl zproštěn všech bodů obžaloby.) Neboj se, je jako anděl. Jak by nemohl mít jemnou a milou duši? Tam někde je poselství a děti ho mají.

 

SB: Ty jsi však schopný být sám sebou a stejně tak, jak jsi řekl, že jsi volnější s dětmi, nestavíš ty bariéry.

 

MJ: Nejsvobodněji se cítím, když jsem s nimi.

_____________________________________________________________________

Viděl jsem vyměknout ty nejtvrdší, nejhorší lidi, když přišlo dítě,

protože do místnosti vešlo světlo.

_____________________________________________________________________

 

SB:  Dobře, další věc, kterou se od dětí učíme, je průhlednost. Narozdíl od dospělých jsou děti průhledné. Netají se tím, co chtějí. Můžeš vidět přímo přes ně.

 

MJ: Vidím přímo skrz ně. Komunikuji s nimi v tichosti. Když se jim podívám do očí, přesně cítím, co říkají, hned jak se na mě podívají, okamžitě poté, co navážeme oční kontakt, protože telepatie je s dětmi velice silná, cítíš to. Čtou si v ní od kolébky. Vidí, když nejsi šťastný. Čtou výrazy tím, že se ti dívají do očí. Nemusíme toho moc říkat. My to děláme mimikou. Ony jsou ale na místě, kde cítí emoce mnohem silněji než dospělí. Hodně telepaticky. Mnohem víc souzní s celým vesmírem.  

 

SB: Když vidíš svět skrze oči dítěte, jak by jsi řekl, že vypadá?

 

MJ: Je zabalený jako dárek. Je magický. Je kouzelný. Je báječný. Je úchvatný.

 

SB: Když vidíš tenhle svět, zabalený jako dárek, vidíš na světě nějakou ošklivost? Vidíš, něco, co tě taky zraňuje? Vidíš spoustu lidí, kteří jsou zlí. Jak se s tím vypořádáš?

__________________________________________________________________________________________

(Děti) jsou na místě, kde cítí emoce mnohem silněji než dospělí.

Hodně telepaticky. Mnohem víc souzní s celým vesmírem.

__________________________________________________________________________________________

 

MJ: Nechápu to. Nechápu to.

 

SB: Myslíš tedy, že dokud to nechápeš, znamená to, že se tomu nemusíš přizpůsobovat? Není to tak, jako bys říkal sám sobě: "Musím se bránit." Spíše si prostě řekneš: "Musím říct, že to nechápu... tahle by to být nemělo." Zůstává to pro tebe tajemstvím a když je to tajemství, když to zůstává nelogické, pak to nemůže narušit tvou osobnost. Nemůže to proniknout do tvé psyché. Nepůsobí to na tebe.

 

MJ: Ano.

 

SB: Potkáš-li tedy někoho, kdo je zlý, jak budeš reagovat z pohledu dítěte?

 

MJ: Bolí to. Když jsem byl malý, Bill Cosby mě potkával v hale NBC studií a říkal (zvedne a zatvrdní hlas): "He, co tady dělají ty děcka? Dostaňtě ty děti odsud." Všichni se smáli, ale já věřil, že to myslí naprosto vážně, byl jsem k smrti vyděšný a brečel jsem. Léta jsem ho opravdu neměl rád. Vzpomínám si, že jsem byl v klubu a nějaký muž řekl: "Hej chlapče, co tu děláš?" A pokračoval, dokud jsem se nerozbrečel. Nechápal jsem to a kvůli tomu jsem se začal bát dospělých a lidí se statnou postavou. Kvůli tomu se jich bojím. Neuvědomují si bolest, kterou způsobují, když s lidmi takhle jednají. Není to legrace.

 

Z toho důvodu se chovám opačně, když vidím děti. Jsem k nim velmi, velmi milý a citlivý. Nechci udělat žádnou z těchto chyb. Můj otec na děti takový byl. Už to nedělá, ale pamatuji si, že když jsem byl malý (agresivně zvedne hlas)... "Jak se jmenuješ? Kde bydlíš?" a oni na to (zlomený hlas), "Tamhle v ulici." Já si říkal: "Proč je rád rozplakává? Určitě je to hodně strašidelné." Nikdy jsem ten pocit nezapomněl.

 

SB: Když se tohohle staneš svědkem, tvá reakce bude: "Nechápu, proč to děláš?"

 

MJ: Proč to děláš? Proč by jsi chtěl někomu takhle ublížit. Můžu říct, že když se dítě bojí, vidím to v jejich očích a slyším to v jejich hlase. Udělal by jsi něco takového?

 

SB: Doufám, že ne. Jak to, že jsi ho slyšel, když ho neslyšeli ani jeho vlastní rodiče?

 

MJ: Cítím děti, cítím je. Když jakkoliv trpí, chci tu být pro ně, ať je bolest kdekoliv.

 

SB: Necháváš si toho příliš pro sebe. Máš kamennou tvář. Když jdeme na večeři, nebo jdeš k nám domů, lidé se na tebe dívají a říkají: "Co si Michael myslí?" Necháváš si všechno uvnitř.

 

MJ: Ano. Ale, ne, já to cítím, hodně moc to cítím. Cítím bolest lidí.

 

SB: Byl jsi někdy kvůli něčemu v rozpacích? Děti samozřejmě rozpaky cítí.

 

MJ: Ano, nemyslím si také, že by jsi měl dítě uvést do rozpaků (popichováním), dokud se může smát. Vzpomínám si, kdy jsem byl hrozně moc v rozpacích. Můj otec to udělal nejhůř. Dal mi ten nejsilnější pohlavek, jaký mohl a pak mě vystrčil před fanoušky, zatímco se mi po tvářích kutálely slzy. Jedna věc je ukáznit, ale ne zahanbit.

 

Další kapitola: Bezstarostnost