Datum: 31.05.2015

Vložil: Shanti

Titulek: Co na srdci to na jazyku

Pořád a pořád dokola si pročítám co sám říkal ve všech možných směrech života. Chápu ho, mnoho věcí cítím stejně, některé jen podobně. Díky němu, jeho hudbě(ačkoli jsem jiná generace) cítím, že se měním. Je to jako bych se mu přibližovala. Svým způsobem jsem také ztratila dětství, lépe řečeno, jsem jej prožila v depresích a stavech úzkosti z mnoha zlých věcí, které se mě hluboce dotkly. I léta potom jsem prožívala v depresích, dokud jsem se nepokusila o to se jich konečně zbavit a začít žít. V tu chvíli, ani nevím jak, jsem se dostala k jeho písním, po velmi dlouhé době. Naposledy jsem je poslouchala snad právě ve svém dětství a doma jsme měli dvojCD History. Tehdy jsem, ale neuměla anglicky a mé srdce bylo rozervané, takže jsem nedokázala porozumět.
Teď zhruba už měsíc a něco, u sta hromů, je to jako by mi skrze čas podal ruku a řekl mi: "Neboj se, všechno bude dobré. Ty to zvládneš. Miluji tě." Občas mi to prostě nedá a rozpláču se, protože díky němu, nechť je mu země lehká, jsem opět po letech pocítila radost, že žiju. Celou mě to roztřáslo, cítila jsem hlubokou radost, všechno bylo okolo barevnější, světlejší a já cítila, že ta radost je od něj. Dal mi dárek, dal mi pomoc a dává mi ji pořád. Jsem mu za to vděčná, ačkoli mám před sebou ještě dlouhou cestu a vím to, ale zároveň taky cítím jeho ve svém zjizveném srdci a to mi dává víru, že to dokážu, protože Michael mi věří a já osobně ho nehodlám zklamat.
Deprese jsem se sice ještě úplně nezbavila, ale díky té radosti, kterou mě zaplavil vím, že ta možnost tady je a taky jsem pochopila, že ještě stále dokážu cítit, což ještě před pár měsíci pro mě bylo nedosažitelné a kdyby mi někdo řekl, že dokážu cítit něco tak krásného a vřelého poslala bych ho do háje s tím, že tomu nerozumí. Vděčím Michaelovi sama za sebe. Miluji ho za to jaký byl a je mi líto, že jsem ho nenašla dřív. Každý má v životě svou cestu, po které jde. Každý se na té cestě učí o sobě a světě svým vlastním tempem, škoda, že to moje bylo tak pomalé. Chtěla bych totiž pocítit jeho auru, o které všichni tolik básnili. Chtěla bych cítit tu energii a užít si ji, nechat si jí pomoci. To už však není možné a jediné co mi zbylo jsou jeho písně a slova, vše plné jeho vlastních emocí, nadějí a snů.
Uctít jeho památku však mohu sama sebou a tím, že se s jeho pomocí dostanu z depresí, abych mohla svou cestou procházet konečně bez trní a pak našemu milovanému andělu vyslovit:"Děkuji, miluji tě takového jaký jsi."

Přidat nový příspěvek