Christine Dowlingová: Den, kdy jsem potkala svého hrdinu

Nikdy nezapomenu na 19. červenec 1997. Šla jsem na koncert svého hrdniny, Michaela Jacksona. Byl to můj druhý MJ koncert a já byla tak rozrušená a šťastná, že se vrátil zpět do Dublinu.

Během Michaelovi show hledali lidé z jeho ochranky fanoušky, kteří měli jít během jedné písně na pódium. Ochranka hledala někoho malého a já mám syndrom morquio. Moje sestra na mě ukázala a řekal: ´Nikoho menšího nenajdete!´ Pro jednou jsem ve svém životě byla šťastná, že jsem malá! Navždy budu své sestře vděčná.

Když mě ochranka vybrala, celé mé tělo se začalo třást, ne proto, že jsem se měla objevit před 35 000 křičících fanoušků, ale protože jsem se měla ocitnout tváří v tvář svému největšímu hrdinovi!

Když jsem  čekala v zákulisí, Michael proběhle kolem mě a já vykřikla tak, že jsem myslela, že mě musel slyšet. Naštěstí mě, kvůli všemu tomu hluku na pódiu, nelsyšel. Začala hrát hudba k Heal the World a odvezli mě na pódium. Michael mě držel za ruku. Normálně bych ve své pravé ruce nic necítila, protože jsem v ní před několika lety ztratila citlivost, ale tu noc jsem opravdu cítila Michaelovu ruku. Když jsme odcházeli z pódia, otočil se ke mně. Řekl mi, že mě miluje a já věděla, že to tak skutečně myslí!

Být u něj tak blízko bylo úžasné. Jediný způsob, jak to popsat, je, že to je jako duchovní zážitek. Cítila jsem na pódiu strašně moc lásky; lásky a štěstí. Když jsem se dostala z pódia, rozbrečela jsem se. Malé děti mé kamarádky, které byly na koncertě také, se mě stále ptaly, jestli jsem v pořádku a moje matka jim řekla: ´Je v pořádku. Pláče, protože je šťastná.´

Vzpomínky na ten den se mnou zůstanou navždy. Pomáhají mi, kdykoliv jsem smutná nebo rozmrzelá.

Několik hodin po koncertu jsem ve své pravé ruce cítila pálení, které se pohybovalo nahoru a dolů. Opravdu věřím, že cit se mi vrátil jednoduše proto, že jsem Michaela držela za ruku. Máma mi řekla: ´Když 35 000 lidí zpívalo tak pozitivní píseň jako Heal the World, musel se ti stát zázrak.´

Myslela jsem, že bych se vám s tím mohla svěřit, protože pouze skuteční fanoušci MJ mohou opravdu pochopit, co se mi tu noc přihodilo. I když jsem na vozíku, tu noc jsem cítila, jako když chodím vzduchem. Tenkrát mi bylo 18 a teď, o 13 let později, můžu stále čestně říct, že setkání s Michaelem bylo nejlepším dnem mého života. Jsem blažená a tak vděčná za to, že se mi splnil můj sen. 

POZNÁMKA: Když Michael zemřel, cítila jsem, jako bych ztratila člena rodiny; byl důležitou částí celého mého života. Dávno předtím, než jsme se setkali, tak dlouho jak si jen pamatuju, na mě měl obrovský vliv a díky němu jsem se dostala přes spoustu hrozných zážitků v mém dětství.

Jeho smrt jsem nesla těžce, byla jsem tak ztracená a zmatená, že jsem pro něj potřebovala něco udělat. Rozhodla jsem se, že pro něj zasadím strom. Cítila jsem, že to není dost, tak jsem 8. srpna 2009, společně se zasazením stromu zorganizovala Michael Jacksonův pamětní/ zábavní den, z něhož veškeré výtěžky šly do dětské nemocnice, kterou jsem sama během svého dětství navštěvovala.

Totéž jsem udělala tento červen, den po prvním výročí jeho úmrtí, a budu to dělat každý rok tak dlouho, jak jen budu moct. Je to můj způsob, jak mu vrátit co jsem dostala a říct Michaelovi:´Děkuju´! za všechno co pro mě a pro miliony ostatních po celém světě udělal. Michaelův strom hrdě stojí v Dublinském parku, obklopen dětským hřištěm. Myslím, že by se mu to líbilo.

Christine Dowlingová, 31 let, Dublin, Irsko 2010