Howard Bloom vzpomíná na Michaela

Howard Bloom započal svou  legendární kariéru v hudební práci s veřejností, když v roce 1979 spoluzaložil The Howard Bloom Organization Ltd in 1976, a pomohl vystavět nebo udržet kariéry Michaela Jacksona, Prince, Boba Marleyho, Queenů, Billyho Joela, Johna Cougara Mellencampa, Simona & Garfunkela, Bette Midlerové, Joan Jettové, AC/DC, Talking Heads, Grandmaster Flash a Furious Five, a přibližně 100 dalších hvězd 70. a 80. let. Je to publicista a autor několika významných knih. V následujícím vyprávění se s námi dělí o své vzpomínky na Michaela Jacksona.

* * *

V noci 25. června, když jsem byl na své noční procházce dlouhé jednu míli, která mě vede k Prospect parku a zpět k mému bydlišti, jsem prošel okolo 18ti letého páru, který tu v téhle osamělé hodině, kdy jsou ulice a chodníky obvykle prázdé, shrbeně seděl. Chlapec měl dlouhé, černé kudrnaté vlasy a dívka krátký blonďatý sestřih a měla na sobě šortky. Když jsem procházel okolo, on na mě něco promluvil. Vrátil jsem se, vyndal si z uší sluchátka, a požádal ho, aby to zopakoval. Řekl, "Michael Jackson je mrtvý."

Zeptal jsem se ho, proč mi to říká. Přemýšlel jsem, jestli mě zná z Čajovny na Union Street, kde píšu, a nebo z ulic, a jestli zná mé spojení s Michaelem Jacksonem. Ne, neznal. Říkal to každému. Chtěl, aby to nikdo neignoroval.

Velice se ujišťoval, že nikdo, komu je více než 30, to přejde nebo mine. Cítil, že smrt Michaela Jacksona byla ztráta pro nás včechny, ať už jsme si to uvědomili, nebo ne.

Jak jsem se dostal k Michaelovi a jeho bratrům?

Bylo jaro roku 1983 a The Jacksons se dávali dohromady, aby vyrazili na své turné Victory. Dávali dohromady celou rodinu, včetně jejich otce, komu se původně podařilo zvednout Jackson Five na vrchol. Jejich manažel z Victory tour mi volal znovu a znovu po dobu čtyř měsíců, a žádal mě, abych s The Jacksons pracoval. Stále jsem říkal ne. V té době jsem pomáhal se zřízením Amnesty International v severní Americe, pracoval jsem se Simonem a Garfunkelem, když se opět spojili kvůli koncertu zdarma v Centrálním parku, kde bylo půl milionu diváků a když následně vyrazili na turné, a dělal jsem obrovské turné Queenů po jižní Americe, na fotbalových stadionech se 110,000 sedadly.

Měl jsem ale rád křížové výpravy - boj za pravdy, které ostatní nevidí. Turné Jacksonů nebylo výzvou. Oni to už zvládli. Michael právě prodal 36 milionů kopií jednoho alba -Thrilleru. To je téměř třikrát více, než předchozí držitel rekordu, Peter Frampton. Necítil jsem, že mě The Jacksons potřebovali. Tak jsem je stále odmítal. Cítil jsem však, že když chcete někomu říct ne, měli byste mít alespoň odvahu k tomu, říct jim to z očí do očí. Takže, když Jacksons přijeli do New Yorku a požádali mě o schůzku v hotelu Helmsley Palace, musel jsem to udělat. A to i přesto, že setkání bylo o sobotní půlnoci, a já pracoval od 9 hodin od rána, dokud jsem o víkendu nepadnul.

V minutě, kdy jsem vešel do místnosti, kterou Jacksons připravili pro schůzky, byli jasné dvě věci. Za prvé: z řeči těla těchto bratrů jste mohli říct, že to byli jedni z nejčestnějších, nejetičtějších a nejotevřenějších lidí, jaké jste mohli potkat. Za druhé: byli ve velkém průšvihu. Nevěděli v jakém. Já nevěděl v jakém. Ale věděl jsem, že to je výzva. Bylo tu co napravovat. Něco neviditelného. Něco špatného, co jsme všichni cítili, ale nikdo to nedokázal pojmenovat. Musel jsem říct ano. 

Mé první setkání s Michaelem se uskutečnilo až o čtyři měsíce později. Byl jsem s jeho bratry V Marlonově domě v Encinu - maličké jednopatrové budově vzadu na dvorku vedle Marlonova bazénu. Do té doby jsem měl domácí úkol. Přečetl jsem o Michaelovi tisíce článků. Sestavil jsem si dokumentaci o životě Jacksonů. Na jedné věci se shodli všechny články: Michael nebyl normální lidská bytost. Články o něm hovořili jako o dítěti v bublině, popisovali ho jako osobu, která uhne vašemu dotyku.

Fakt je, že ani Michael ani já jsme nevyrostli v konvenčně normálním dětství; ani jeden z nás nevyrostl mezi ostatními dětmi. Takže jsem neznal obvyklé rituály normálního života. Musel jsem se je naučit sám, tím že jsem pozoroval ostatní lidi, jako kdyby to byli ukázky a já byl návštěvník z Marsu. Jeden z rituálů, který jsem viděl, bylo podání rukou mezi cizinci. Víte, uvidíte někoho, koho jste nikdy předtím nepotkali, ale ostatní chtějí, abyste se setkali. Jdete k němu nebo k ní, natáhnete ruku a řeknete, "Ahoj, jmenuju se________." Tohle byl rituál, který jsem téměř nikdy nepoužíval. Ale když Michael otevřel dveře, šel jsem k němu, natáhl ruku a řekl, "Ahoj, já jsem Howard."

Věděl jsem, co se stane. Články to vysvětlovaly. Michael se zalekne mého dotyku. Ale to se nestalo. Michael natáhl ruku, potřásl mou, a odpověděl, "Ahoj, já jsem Michael." Bylo to tak normální a tak přirozené, jak jen to mohlo být. Příběhy v médiích byly falešné. Ale tisíce lidí od tisku je papouškovali jako pravdu. V Michaelově sféře se dělo něco podivného - ve sféře, která je nám z pohledu tisku podávána jako realita. Tyhle chyby ho nakonec zabily. Ale to je příběh na jindy.

O několik minut později jsme Michael a já stoupali po úzkých schodech do maličké místnosti nahoře, kde měl Marlon své vybavení k nahrávání. Napsal jsem tiskovou zprávu, a chtěl jsem Michaelův souhlas. Našli jsme si místo k sezení na hromadě zesilovačů a kláves. Četl jsem tiskovou zprávu nahlas. Michaelovo tělo se přitom ztišilo (zjemnilo). "To je krásné,"řekl, když jsou skončil. "To jsi napsal ty?" Faktem bylo, že napsal. A faktem bylo, psaní tiskových zpráv pro mě nebylo jen nějaké písálkovství, bylo to umění. Editoval jsem literární magazín, který vyhrál dvě Národní ceny Akademie básníků. A v předchozích dekádách nazval Washington Post mé psaní "krásné". Ale nikdo jiný ještě neviděl umění skryté v řemeslu a tvořivost skrytou v obyčejnosti. Michael evidentně ano. 

Když Michael schválil tiskovou zprávu, šli jsme zpět dolů do malého pokoje v prvním poschodí. Naproti stěnám a podél pokoje byly přístroje na arkádové videohry, přístroje, které si mohli dovolit pouze zábavní centra. A uprostřed místnosti, okupujíce nejvíc místa, byl kulečníkový stůl.

The Jacksons měli sjednanou schůzku s uměleckou ředitelkou z CBS, aby se skupina mohla dohodnout na obalu alba pro VictoryTour. Chtěli, abych byl u toho. Když umělecká ředitelka přijela, měla složky pěti umělců, kterými zaplnila jeden konec zelného povrchu stolu. Nebyla to jen černá vinylová portfolia nejvíce komerčních umělců, které měli ukázat jejich práci. Každý z nich byla na zakázku vyrobená prezentace z ručně obráběné kůže a nebo z třešňového dřeva. A každá byla od legendárního umělce, umělce na špici svého oboru.

Všichni jsme se semkli na opačné straně stolu než byla umělecká ředitelka. Michael byl uprostřed. Stál jsem vedle něj po jeho levici. A bratři byli okolo nás. Umělecká ředitelka CBS posunula první portfolio k Michaelovi. Otevřel první stránku, pomalu... jen tak, aby spatřil prvních pár centimetrů obrazu. Jak se dostával dál do obrazu, jeho kolena se začala podlamovat, jeho lokty sklánět, a jediné, co dokázal říct, bylo “oooohhhhh.” Jemné, orgasmické "ooooh.” V té jedné slabice a v řeči jeho těla jste mohli cítit, co vidí.

Znáte báseň Williama Blakea -

Vidět svět v zrnku písku,
A nebe v divoké květině,
Držet nekonečno v dlani ruky,
A věčnost v hodině...

V Michaelovi byla živá intenzivní ambice této básně, intenzivní touha po zázracích. Více živá než cokoli z toho, co jsem kdy viděl. MIchael viděl nekonečno v každém coulu. Jak otevíral další stránky, kousek po kousku, jeho kolena a lokty klesali ještě více, jeho ”ooohs,” jeho zvuky estetického orgasmu, byli jěště intenzívnější. Stojíce vedle něj loket na loket, rameno na rameno, mohli jste cítit, že objevuje v tazích štětcem věci, které nikdy nespatří dokonce ani umělec. Ve chvíli, kdy otevřel celou stránku, jeho tělo a hlas vyjádřilo extázy. Estetickou epifanii. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Michael cítil krásu té stránky každou buňkou svého těla.

Pracoval jsem s Princem, Bobem Marleym, Peterem Gabrielem, Billym Joelem a Bette Midlerovou, některými z nejtalentovanějších lidí naší generace, a nikdo z nich neměl vlastnost úžasu, která ožívala v Michaelovi. Viděl kouzlo ve všem. Stav jeho úžasu byl daleko za čímkoli, co může většina z nás vymyslet.

Podívejte, kromě všech dalších věcí jsem vědec. Věda je mé náboženství. Je to mé náboženství od mých 10ti let. První 2 pravidla vědy jsou 1) pravda za každou cenu, včetně ceny tvého života; a 2) dívat se na věci přímo pod nosem, jako kdybyste je ještě nikdy neviděli a potom z nich čerpat. A to není pouze pravidlo vědy. Je to pravidlo umění. A je to pravidlo života. Jen velmi málo lidí to ví. A ještě méně lidí to žije. Ale Michael tím byl, inkarnoval to do každé buňky jeho bytosti. Michael byl tím nejbližším k andělu na zemi, se kterým jsem se kdy setkal. Svatý na zemi.

Podívejte, já jsem ateista, ale on nebyl. Věřil, že mu Bůh dal dar. Věřil, že mu byly dány schopnosti a zázraky a úžas, které jsou nám, velmi křehkým lidským bytostem, jen zřídkakdy poskytnuty. Protože mu Bůh dal tento ohromný dar, cítil, že je svým bližním zavázán prožitkem divů, úžasu, úcty a Blakeovým nekonečnem. Ale na rozdíl od ostatních štědrých lidí – například Billa a Melindy Gatesových – s Michaelem nebylo dávání druhým prací na částečný úvazek. Potřeba dávat ostatním byla denně naživu v každém jeho nádechu. 

Celý život Michaela Jacksona bylo přijímání a dávání a celý smysl přijímání byl ten, aby mohl dávat. Každou buňkou svého těla pracoval na tom, aby svým bližním dával dar toho ohromení a úžasu. Potřeba zbožnování od davů BYLO Michaelovo spojení s ostatními, jeho nejhlubší spojení, mnohem hlubší než rodina a přátelé (ačkoli ti jsou nezbytní), a mnohem více léčící. Akt dávání udržuje ikonickou osobu, osobu, která nikdy nepoznala normalitu, naživu.

Rá bych vám řekl příběhy o tom, jak Michael tyhle věci objasnil. Ale, opět, tyto příběhy budou muset počkat na jindy.

Zdá se divné říkat to, ale Michael bude vždy mou součástí. Žádná jiná superstar, se kterou jsem pracoval, se nezranila do vláken v mém jádru tak, jako to udělal on. Michael otevřel okno kvalitě úžasu jako nic jiného, s čím jsem se během života setkal. Kvůli tomu daru jsem cítil, že jsem mu zavázán. My všichni mu jsme mu byli zavázáni. A stále jsme. Dlužíme mu upřímný pohled na to, kým byl. Budeme mu zavázáni dokud konečně nesmeteme pryč ty kecy ze senzacechtivých titulků a jasně neuvidíme, proč ti, kteří ho milují, o něm vědí více než jakýkoli expert nebo novinář, který prohlašuje, že prozkoumal jeho život. Tihle novináři a experti neznají Michaela Jacksona. Pokud ho ale milujete, je tu dobrá šance, že vy ano.

Howard Bloom

 

Zdroj: thehappiestmedium.com/2010/06/one-year-later-remembering-michael-by-howard-bloom/

 

www.howardbloom.net

www.scientificblogging.com/howard_bloom/